|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Regiony Zálesí (zpracovala PhDr. Blanka Petráková)
Oblast jihovýchodní Moravy v okruhu lázeňského města Luhačovice, ležící na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovické Zálesí je typickou přechodovou oblastí, ve které se střetávaly prvky lidové kultury horského typu s vlivy nížinných oblastí. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují Luhačovické Zálesí od jiných etnografických oblastí. Na základě podobné etnická skladba obyvatelstva, přírodních podmínek, hospodářsko výrobních předpokladů, sociálních podmínky a další faktorů, ovlivňující všechny projevy lidové kultury, provedl počátkem 20. století profesor Antonín Václavík, rodák z Pozlovic a zakladatel moravského národopisu vymezení Luhačovického Zálesí jako samostatného národopisného regionu. Do toho regionu zařadil celkem 26 obcí v okolí Luhačovic. Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky. Přestože se jedná o přechodovou oblast, lidovou píseň zde ovlivňuje především prvky slovácké a valašské. K nejstarším a nejpůvodnějším tancům na Moravě patří točivé tance. Jejich zástupcem je na Zálesí točená-sedlcká. Byla zde však zastoupena i mladší vrstva tanců - tance figurální a to jako pestré pohybové skladby. Většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže (šotyšky, a velká škála řemeslnických tanců). Ještě v průběhu 50.let bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců. Viz též Národopisné a folklorní soubory Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách. Součástí svátečního kroje byl v polovině devatenáctého století také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, stavělo se však také z nabíjené hlíny. V devatenáctém století se začaly rozšiřovat zděné stavby z nepálených cihel a doškovou střešní krytinu začal nahrazovat šindel. Pro tradiční architekturu na Luhačovickém Zálesí jsou charakteristické zejména patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce, související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel - ovocnářstvím. Jste ochotni poskytnout nám další informace pro tento článek? Napište nám!
Jste ochotni poskytnout nám další informace pro tento článek? Napište nám!
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||