FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Nivnické sedlcké - multimediální CD-ROM

Články

08/02/2008 • Nivnické sedlcké - multimediální CD-ROM
autor článku: Vlastimil Ondra


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
V sobotu 16. února 2008 bude v nivnickém sále Beseda na tradičním folklorním koncertu Zpívání v krajině Komenského pokřtěn CD-ROM Nivnické sedlcké. Jde o CD, jež po vložení do přehrávače hraje písně zpívané v obci k párovému tanci sedlcká. Na počítači je pak možno se kromě hudby seznámit též s videosekvencemi zachycujícími zmíněný tanec a nechybí pochopitelně ani notové záznamy a slova ke všem písním. Dětem, mladým lidem i jejich rodičům a prarodičům se tak do rukou dostane ucelený repertoár k sedlckým z jedné jediné obce Slovácka. Proč?

V současné době se folklorismus u nás dostal do fáze, kdy už prakticky nemůže čerpat z přímých znalostí a zkušeností nositelů tradic. Překotná modernizace vesnice a změna životního stylu neumožnila kvalitní a úplné předání prastarých rituálů. Návštěvou řady tanečních zábav, besed u cimbálů, festivalů a postáváním mezi zpívajícími a tančícími lidmi pozoruji rok od roku plíživý trend unifikace a zjednodušení. Především mladí lidé toho o písních, které zpívají, vědí stále méně. Klidně při tanci před muzikou smíchají k sobě do jednoho sledu písničky hradišťské, kopaničářské, horňácké i brodské. Řada primášů cimbálových muzik si stěžuje, že úroveň zpěváků klesá. A nejhorší je, že mizí pestrost. Znalosti nápěvů a slov se podstatně zužují. U muzik se stále omílají tytéž písničky či série písní. Na besedách u cimbálu se tančí pořád dokola tance jen z některých obcí a oblastí, mnohé další jsou opomíjeny a prakticky už zapomenuty...


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
Na druhou stranu je jen dobře, že mladých lidí přichází k těmto besedám stále dost. Je patrné, že mnoho z nich, hlavně ve věku 14 až 20 let, je tradiční lidovou kulturou, tancem a zpěvem uchváceno. Mají velkou touhu a hlad po informacích. Hledají, učí se tance z různých regionů, zjišťují si údaje o krojích.

Jaké mají možnosti? Přirozený přenos napodobováním a odezíráním se už konat nemůže. Folklorní soubory se věnují především nácviku choreografií pro pódium. Mnohé cenné informace leží ukryty v depozitářích muzeí a etnografických ústavů. Tam ovšem zavítá jen zlomek zapálených. Didaktické materiály chybí.


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
Zřejmě nechceme vidět ten hlad mládeže po informacích nebo ho nedokážeme ukojit. Tak docilujeme faktu, že mladí ustrnou a nakonec se spokojí s jakýmsi folkloristickým „mišmašem“, který si pak s sebou nesou dále do života.

Výše uvedený projekt si klade za cíl vyjít mladým lidem vstříc, a to na úrovni současných technických možností. Snaží se jim předložit jeden uceleně zpracovaný sedlcký tanec. Konkrétně z Nivnice, z oblasti uherskobrodského Dolňácka.

Když jsme přemýšleli, jak nivnické sedlcké nahrát, rozhodovali jsme se mezi několika variantami. Nakonec jsme zavrhli nápad dát dohromady nejlepší mladé zpěváky, které na Brodsku a Hradišťsku známe. Přiklonili jsme se k autentičnosti a nechali jsme zpívat lidi, kteří pochází z Nivnice a jejího nejbližšího okolí. Výsledkem je syrová nahrávka plná neškolených a místy ještě i nevyzpívaných hlasů. Je z ní však cítit genius loci. A máme za to, že tak by to mělo být. Vesnickou komunitu netvořili jen vynikající zpěváci a bavit se chtěli všichni.


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
Přenos hodnot naší tradiční lidové kultury se na začátku nového tisíciletí neodehrává, ve velké většině momentů, přirozenou cestou mezi rodiči a dětmi v rodinném kruhu. Odpovědnost za uchování zvyklostí je stále více přenášena na vedoucí folklorních souborů, instituce a dokonce i na učitele. Není to dobře, ale je jde o realitu přelomu 20. a 21. století.


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
Rodiče vědí, nebo intuitivně tuší, že osobní kontakt s dítětem, čas strávený ve společné komunikaci, včetně estetické, má mimořádný efekt pro zdravou rodinnou atmosféru, pro mravní výchovu i věcné poznávání, pro rozvoj mnohotvárné tvořivosti dětí, jejich fantazie a imaginace. V současné době ovšem rodiče se svými potomky tráví času málo, málo s nimi hovoří a ještě méně doma zpívají nebo muzicírují. Najít si na sebe denně nějakou tu hodinu a vzájemně si patřit stojí více a více námahy a je nutno překonat řadu objektivních překážek. Změna životního stylu, vliv většího pracovního vytížení, jakož i nutnost dojíždět daleko za prací způsobuje, že mnoho rodičů, i kdyby sebevíc chtělo, vlastní děti třeba i několik dní v týdnu nevidí.

Ale jsou tu též subjektivní překážky. Totiž i rodiče, kteří si čas na hru se svými syny a dcerami najdou, narazí na problémy. Vždyť aktivita dospělého závisí na jeho úrovni znalostí textů (říkadel, básniček, pohádek, písniček...), jejich paměťového zvládání, výběru, způsobu reprodukce...


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
A právě zde bychom mohli vidět nové, další pole působnosti dětských folklorních souborů a základních škol v naší společnosti, která se ocitla v nových socioekonomických poměrech.

Je na čase, aby rodiče netvořili dětem (např. těm v souborech) jenom jakési hmotné, materiální zázemí – tj. udržovali kroje, balili svačiny na vystoupení a občas udělali dozor při zájezdu, ale aby vedoucí uvedených kolektivů a učitelé základních škol byli rodičům nápomocni v poskytování „našého know-how“. Tak se totiž poklad moravské a české ústní lidové slovesnosti dostane dříve než na pódia a folklorní festivaly v prvé řadě zpět do rodin a bude využit pro ty nejhezčí chvilky, jež spolu rodiče a děti mohou prožívat.


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
Ochota ke hře je u dítěte přítomna stále, stejně jako touha mít rodiče na dosah, přání zažít či uslyšet něco nového, stejně jako chuť donekonečna opakovat prožité a slyšené, to, co mu přináší libost, od jednoduchého rytmizovaného říkadla až po pohádku. Příznačné je jeho lpění na přesném znění podávaného textu, opravování, doplňování, dotazování, samostatné reprodukování, vymýšlení a variování, pohybové kreace i vstupování do rolí. V onom ohledu funkci rodiny nemůže zastoupit ani nejlepší vedoucí folklorního souboru ani nejlepší učitel základní školy.

Cílem multimediálního projektu Nivnické sedlcké je tedy oživit a vracet ústní lidovou slovesnost – v tomto případě taneční písně a tanec – z archívů a zpěvníků zpět na místa, kam vždy náležela, tzn. do rodiny. Dát rodičům do rukou písňový a taneční materiál, který patří do jejich krajiny. Pozornost je zde však obrácena rovněž k hlubšímu vzdělávání a výchově dětí a mládeže v dětských folklorních souborech a přáním zůstává, aby si CD-ROM našel cestu předně do nivnických rodin a dále doputoval především k dětským a mládežnickým národopisným kolektivům na Uherskobrodsku. Jeho další šíření kopírováním je doporučeno, ba přímo se předpokládá...


Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement
Naším tajným přáním v druhém plánu je, aby se zmíněný projekt stal prvním z řady následujících, aby vyvolal vznik podobných záměrů v dalších obcích nejen na Slovácku, ale v celé České republice. Záměrně navazujeme na vynikající videoprogram Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, a sice Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. V neposlední řadě doufáme, že tímto projektem z Nivnice malinko pomáháme naší lidové kultuře vykročit do 21. století, do světa globalizace.

CD-ROM jsme už předali do nivnických rodin v sobotu 2. února při fašankové obchůzce po Nivnici. Písně se tak symbolicky vrátily do domácností, ze kterých se kdysi dostaly do zpěvníků. Po křtu v sobotu 16.2. CD-ROM Nivnické sedlcké poskytneme, opět zdarma, i všem souborům na Brodsku a Hradišťsku a okolním školám.

Podrobnosti najdete na www.nivnicka.cz.

Článek vyšel v časopise Malovaný kraj v lednu 2008.

Z natáčení audio záznamu v nivnické Besedě 17. 11. 2006, foto Jiří Klement




Diskuze ke článku


08. 02. 2008 (11:40) • Jan Pijáček: Ondra - fenomen i v 21. století
Skvělá myšlenka. Ojedinělá a moc potřebný pohled do světa lidí. I v budoucnosti se bude člověk ptat sám sebe kde má kořeny. Na tomto CD je osahá.
Gratuluji Nivnici k tak skvělému člověku jako je Vlastik Ondra.
Honza Pijáček
Vlčnov

08. 02. 2008 (12:58) • Vít Borýsek: Jaké jsou možnosti zájemců o folklor?
S potěšením jsem si přečetl článek Vlastimila Ondry a uvědomil si, že obsahuje veškeré moje pocity co se folkloru a folklorismu týče. Navíc ukazuje směr řešení a rozměrem myšlenky daleko přesahuje oblast Nivnice.
Článek mne přiměl k sepsání tohoto zamyšlení, které již dlouho nosím v hlavě.
V době minulé /myšlen komunistický režim/ byly cíleně potlačovány jakékoliv projevy individuality, přímé jednání, vztah k místu, životu, vztah k jakékoliv tradici. Myslím, že právě tento přístup měl za následek téměř vyhynutí tradiční ,,živé,, kultury přenášené generačním způsobem, tedy osobní zkušeností a prožitkem.
Jistá forma folkloru žije díky mnoha souborům, neboť unikátní tance a písně jednotlivých oblastí zvládají většinou jen lidé prošlí některým souborem. Soubory obvykle pořádají několik besed u cimbálu ročně, účastní se nejrůznějších festivalů, ale navenek působí dojmem uzavřené skupiny.
Zájem diváků o tuto formu tradiční kultury stoupá, a to především díky zájmu mladé generace. Zájemcům o folklór však již nepostačuje sledování přehlídek jednotlivých souborů s jejich nacvičenými pásmy. Osobně jsem se několikrát zúčastnil Školy lidových tanců, kterou pořádalo město Kunovice v souvislosti s přípravou na hody. Za jeden týden, kdy byl každý den vyučován jeden nebo i více tanců, je však téměř vyloučené si nabrané vědomosti zapamatovat a trvale uchovat. Z opravdového zájmu účastníků /z Brna, Zlína, Luhačovic i blízkého okolí/ však byl cítit hlad po jakékoliv možnosti se něco naučit, být součástí dění, prožít si tradiční spojení hudby s tancem, pocítit blízkost k místu kde žijí, k dřívějším generacím i cítit společný prožitek všech přítomných.
Jaké jsou tedy možnosti zájemců o folklór? A co je k němu vlastně vede? Dovolím si tvrdit, že společný prožitek, radost z poslechu, ze zpěvu i tance, pocit sounáležitosti s ostatními. Tradiční tance se není možné naučit jako tance klasické, odráží život a svoji každodenní zkušenost, nejsou mrtvé, vyvíjejí se spolu s tanečníky a jejich pocity. Nepřináší jen radost samotnému tanečnímu páru, ale přináší společný prožitek všech přítomných. Vždy živou muzikou, vytvářením nálady atd...
Tradičním místem pro vytváření podobného prostoru bývají obvykle besedy u cimbálu, v daném regionu vždy jen několikrát do roka. Pro laika, zájemce o výuku je toto velmi málo. Přesto jsou podobné akce čím dál více vyhledávány, i když většina přítomných jen poslouchá, případně zpívá. Např. v nejmenované obci při hodové zábavě tančily u cimbálu pouze 2 taneční páry a v kruhu kolem nich stálo na 40 lidí, dívali se a obdivovali jak to někdo umí. Tento jev pravidelně nastává kdekoliv, nesjedou-li se ,,souboráci,, ze širokého okolí. Ve většině případů tak tančí a zpívají jen sami účinkující a jejich rodinní příslušníci. A to je velká škoda.
Cíle jednotlivých folklorních souborů vychází z představ jejich vedoucích, i z tradice souboru. Navenek se soubor prezentuje zejména vystoupeními, a jejich členové se stávají i hybnou silou nejrůznějších besed u cimbálu, hodů a jiných společenských tradic. Členové zvládají techniku tance i nejrůznější písně. Co však ti ostatní?
K této úvaze mne přivedla osobní zkušenost s obtížným hledáním možností výuky lidových tanců. Zkusil jsem Slovácký krúžek v Praze, zkusil jsem Školu lidových tanců v Kunovicích, na občasných besedách u cimbálu se postupně učím díky svým kamarádkám. Avšak jedinou reálnou možností jak se naučit lidové tance, je pouze stát se členem některého souboru.
Z nemnoha možností jsem si před časem vybral Nivničku. Nejen proto, že jsem znal některé její členy, ale hlavně proto, že se mi jejich názory na tradice, jejich udržování i přirozený vývoj zdály blízké.
Velmi mne zaujal projekt multimediálního CD, který před mým příchodem Nivnička připravovala. Zdá se mi, že takto se opravdu může folklor navrátit kam správně náleží. Dovolím si volně citovat autora článku, který píše, že tímto projektem se písně vrátí zpět do domácností, ze kterých se kdysi dostaly do zpěvníků.
Autor výstižně postihl moji zkušenost z možností výuky tance - buďto chodíš do souboru, nebo můžeš při minimu příležitostí odezírat jak se baví lidé, když se hrají jejich naučené sady písní, nebo pásem. Nechtěl jsem se naučit jen techniku tance, vystupovat s nejrůznějšími pásmy po festivalech, chtěl jsem s muzikou mezi lidmi žít.
Nivnička není obyčejný soubor, jsem rád, že je jiná. Možná jinde bych se naučit drilem tancovat rychleji, možná i pár sad písniček souborové cimbálky... Nivnička má ducha společenství podobně smýšlejících lidí. Tady je možnost všechny souvislosti prožít, postupně si je uvědomit a nakonec ty střípky pocitů, zážitků jednoho dne prostě mimoděk slepit, a tak to v sobě najednou najít - a ono to tam je, ve všech z nás. Šak sme ze slovácka, ne ?

24. 07. 2008 (00:46) • Teri:
Příspěvek pana Borýska mě podnítil k odpovědi.
Bohužel musím podotknout, že chodit do souboru není vše. Na besedách a zábavách sice tančí a zpívají převážně souboráci , ale mezi přihlížející skupinou se jich najde – světe, div se – také mnoho. Čím to je? Tuto otázku si kladu stále častěji.
Pan Borýsek, přející si proniknout hlouběji do folkloru, snad ke svému štěstí našel, co hledal – soubor Nivničku. Myslím, že tam ho čeká opravdové seznámení s lidovou kulturou a tradicemi… Vlastimil Ondra je bohem všech vedoucích souborů.
Nechci dávat za vinu vedoucím souborů, že své členy málo motivují a folklorně „vzdělávají“, protože to je velmi těžký úkol a velmi si vážím i těch, kteří se o to snaží, byť neúspěšně. Spíš chci konstatovat, že mezi souboráky není o folklor zájem takový, jak by se na první pohled zdálo.
V dnešní době se je velká tendence stylizovat choreografie, zacházet s nimi jako s divadlem – což je dobře, na tohle mám pozitivní názor; folklor je věc vývojem procházející, doba a životní styl se mění a jestliže nám tradice vyprchávají z života, udržujme je alespoň na jevišti, ukazujme lidem, jak asi vypadaly… ale musíme na to jít formou, která je jim blízká, musíme se snažit přizpůsobit choreografii soudobému publiku, což většinou znamená dát tanci nějaký příběh, aby se divák zasmál nebo zaplakal, zkrátka aby se nenudil. Choreografové a vedoucí souborů při stavění takovýchto čísel většinou vycházejí z odborných pramenů, ze svých folklorních znalostí a zkušeností, které vezmou coby stavební kámen. Maltu už však smíchají po svém – podle potřeby svého diváka. To všechno by bylo v pořádku… Jenomže: V souboru se takové číslo nacvičí, na jevišti má úspěch. Souboráci se při něm naučili nové písničky, poznali něco málo nového z tradic. Ale už nerozlišují, co je ta „malta“ a co je ten „kámen“… A v tom další z kamenů úrazu, co se týče budoucnosti folkloru.
Potom se divíme, jak to, že se na besedách míchá oblast přes oblast, že někdo klidně začne uprostřed sedlácké zpívat Hrozenkov… omílají stále stejné série písní, tancují stále stejné tance… A jsou to všechno souboráci, ti ostatní totiž jen stojí okolo… A schválně někdy zkuste navrhnout v souboru, že si něco povíte o oblastech… V každém souboru, který si říká „folklorní“, se nesetkáte s nadšením. Najdou se i takoví souboráci, kteří vás pošlou k šípku, že je jim to jedno. Pro ně folklor končí přiožralou noční zábavou na festivalu, kde si zatančí, přezpívají odrhovačky, některé z nich už zpívali ráno na jevišti – na ty si vzpomenou jako první… a zítra večer je budou zpívat znovu… Nic proti, ale mě to nenaplňuje.


24. 07. 2008 (10:51) • Vladan Jílek: Jen tak, aby řeč nestála
Teri, problematika, kterou Vlastík nakousl, je natolik široká, že by vydala na mnoho článků, mnoho diskuzí. Nechci teď do toho zabředávat, ale rád bych zareagoval alespoň na konec tvého příspěvku. I tak toho bude asi víc...o)))

To, že rodiny a vesnická společenství už nefungují tak jako dříve, je všem jasné. Tak jako to, že pokud chceme zachovat to o čem se bavíme, pak musí více zabrat ti, kteří se tomu věnují... vedoucí souborů, muzik, učitelé (a to nejen hudební výchovy), a také ti, kteří sedí v muzeích, rozhlasech, televizích... a teď mám na mysli odborníky, kteří celý život tuto problematiku studují a žijí tím. Co by ale tito lidé měli dělat a jak, to se již moc neřeší. Všichni spoléhají na to, že si každý nějak poradí. A že si mnozí poradí - např. Vlastík a další, je pravdou. Materiálů i lidí, kteří umí a vědí, je bohudík dost. Stačí jen chtít, zabrat se do toho a věnovat tomu svůj čas... tedy život.

Myslím si, že prvním úkolem nás všech na poli veřejném, je ukázat ostatním, že tady něco je a pokusit se o to, aby k tomu trošku přičichli i oni. To, že mnozí pak zůstanou zamrzlí v této první rovině, tedy že polozpití zpívají někde pod stromem na slavnostech pořád dokola stejné písně, míchají regiony dohromady atd., tak to snad nevadí. Zpívají rádi a s chutí, a už to je podle mne dost velká práce toho, kdo je k tomu přivedl. A upřímně, kdo z nás si touto první rovinou neprošel? Je otázkou, jak tyto lidi (alespoň některé) posunout dál. A to už je dle mého těžší. Tady je třeba najít způsob motivace, zapálit je víc, aby sami chtěli se poposunout výš. S tím je taky spojen problém znalostí a vědomostí učitele, vedoucího,... Musí totiž počítat s tím, že pokud se motivace podaří, pak bude postupně zasypáván množstvím otázek, jako od malých dětí... proč je tohle takto, co je tohle, kde se dozvím toto,... atd atd. Písně, kroje, zvyky, oblasti, způsob života,... A tady by vedoucí neměl zklamat, protože když nedokáže tohle ustát, pak může dojít k demotivaci (a to doslova všech) a k návratu do první roviny... zpívání pro radost a dost. Jistě, vyjímky existují. A taky nezapomeň, že příklady táhnou.

Samozřejmě, že po této druhé rovině jsou i další, ale o tom teď nechci psát. Tato druhá rovina se mi v našem "problému" jeví jako klíčová. Neplačme tedy nad rozlitým mlékem ... relativně malým zájmem např. souboráků, jak píšeš. Bavme se o tom, co máme dělat my, abychom vše zase posunuli o kousek dál. Jak to dělat, jak motivovat sami sebe, kde brát informace,... Ptejme se, co pro nás- vedoucí souborů, muzik, učitele- dělají odborníci světa znalí, organizace, muzea. Jak nám jsou ochotni pomoci. Sami od sebe? Zadarmo? Za úplatu? Musíme se prosit a plazit po kolenou? Nevím, jen se teď tak ptám. A sám si kladu další otázku: Kolik z těchto lidí je ochotno samo od sebe, v zájmu vzdělávání širší veřejnosti, napsat třeba odbornější článek a poslat jej do médií, na Folklorweb? Ano, je to bez honoráře. Jsou vyjímky, konec konců, když si projedeš články, pak sám uvidíš. A kolik jmen se tady vůbec neobjeví? Že rýpu? Já vím, já už jsem takový... ale myslím to v dobrém.

Teri, aby jsi z toho nebyl tak smutný, zkusím tě trošku potěšit. Vy tam na jihu jste na tom úplně jinak než my tady na severu. Tady se uprostřed vesnice jen tak samo od sebe nezpívá. Tady se samo od sebe jen tak nechodí v kroji ... a to u žádné příležitosti. Tady se prostě žije "moderně". Nevím, jestli tam dole dokážete vůbec ocenit to, co tam pořád ještě máte. V jak výhodné a relativně snadnější pozici (to samozřejmě ber s rezervou) jste. Ale asi ano... vždyť si to bedlivě hlídáte. A pokud mi nevěříš, přečti si knihu pana Jilíka Jdu Slováckem krásným. My vám tohle můžeme pouze a jen závidět.

24. 07. 2008 (17:40) • Jiří:
Vážení.Přečetl jsem si vaši diskuzi a musím naprosto souhlasit s Vladanem.Vlastně až na jeho závěr.Vladane,kdy jsi byl naposled jen tak, mimo festival tady na jihu.Nevím kde a kdy se ještě uprostřed dědiny zpívá jen tak samo od sebe.Taky už tu nechodí jen tak samo od sebe v kroji.(snad jenom starší tetičky) I tady na jihu se už bohužel(nebo bohudík?)žije moderně.

08. 02. 2009 (16:39) • Jožo z Vadičova: folkórny superman pre deti a mládež
No jÓÓ Vlastík Ondra to je extra špecial pre deti a mládež v oblasti ľudového umenia.

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS