FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Jura Petrů: Hudebně musím vystačit s tím, co vím

Články

30/01/2008 • Jura Petrů: Hudebně musím vystačit s tím, co vím
autor článku: Antonín Vrba


CM Jury Petrů z Kyjova při spanilé jízdě lodí na Baťově kanálu. Vlevo primáš Petr petrů, na cimbál hraje Jura Petrů
V závěru loňského roku oslavila Cimbálová muzika Jury Petrů z Kyjova 60 let od založení svého vzniku. Jak to bylo s muzicírováním v rodině legendárního primáše, něco kolem dění v této věhlasné slovácké cimbálovce, jsme se zeptali syna zakladatele muziky a současného vedoucího Jury Petrů (54).

Tvoje první seznámení s tatínkovou muzikou...
To si přesně nepamatuji - u nás se hrávalo odjakživa, my jsme s tím rostli. Otec hrál doma na housle téměř denně. Také často listoval ve zpěvnících, přehrával si písně a já jsem slyšel jak s nimi pracuje, jak jim přiděluje rytmus a zkouší je i měnit . Přišel z práce, pojedl, umyl nádobí a šel si zahrát do pokoje.


Jura Petrů
Otec prý umýval nádobí?!
Asi to zní blbě když se divíš, ale bylo to tak. Naši spolu vůbec velice pěkně vycházeli. Téměř denně chodili spolu na procházky a víkendy trávili spolu na chatě. V tomto ohledu jsme měli s bráchou idylické dětství.

A měla matka pochopení pro vaše hraní? Po kom vůbec máte s bratrem Petrem takové velké hudební nadání?
Ono to bude tak napůl. Samozřejmě - otec nás vedl k hudbě, ale maminka měla k folklóru blízko – ještě než poznala otce, byla už v Kyjově hodovou stárkou. Stále pěkně zpívá, jenom neměla v povaze se předvádět. I když nám fandí, neustále nás nabádá, abychom hraní zanechali. Ona ví svoje a má o nás strach. Otec umřel ve třiašedesáti, Volavý v jedenašedesáti a Staněk dokonce v sedmapadesáti. Břeťa Rychlík nedávno prohlásil, že muzikantský život je až čtyřnásobně exponovanější. Nevím jak dospěl k tomu číslu, ale faktem je, že je toho někdy dost.

Proč nehraješ prim a „jen“ cimbál?
Jako starší syn jsem se měl stát primášem, alespoň takto to naši stvrdili svým podpisem ještě před svatbou v kronice slováckého krúžku. Chodil jsem sice od první třídy do houslí, ale po dvou letech jsem toho nechal. Nevím jak se to praktikuje dnes, ale tenkrát se po žácích požadovalo jakési vzorové držení houslí i smyčce a místo soustředění na hudbu, jsem musel neustále myslet na ruku, zda-li je pod správným úhlem a jestli mám správně zalomené prsty. Asi jsem na to nebyl ani anatomicky uzpůsobený a dělalo mně to vyloženě zle. A bavit se o tom jak by to dopadlo, kdyby to bylo jinak, už dnes nemá cenu. Doma jsme měli cimbál a harmonie mě bavila. A tak jsem k němu začal usedat, tóny i akordy jsem si nahledal podle vlastního sluchu. Brácha u houslí vydržel a tak se to otočilo. Otec to vzal celkem klidně a nijak to neřešil, asi to tak mělo být.


Jura Petrů (vpravo) jako zpěvák na loňském Slováckém roku v Kyjově
Muziku obyčejně vede primáš, což je houslista. Jak to, že ses stal po otci vedoucím muziky?
Ono to vyplynulo celkem přirozeně z okolností. Od harmonie, kterou obyčejně v muzice tvoří cimbalista je už docela blízko k vytváření hudebních úprav a k jejich realizaci. A protože otec viděl že mě to baví a že se k tomu stavím poměrně zodpovědně, tak mě nechal ať se projevím. Ještě za jeho života a v podstatě už od první rozhlasové nahrávky jsem mohl vybírat, sestavovat a upravovat písně a také vést nácviky celé kapely i zpěváků. V tu dobu jsem už také vedl mužský sbor ve Ždánicích, sbíral lidové písně, takže jsem měl k lidové písní blíž jak brácha. On zase na konzervatoři spíše piloval techniku, ale do samotné tvorby muziky nezasahoval. A takto to už zůstalo.

A co brácha Petr? Nevadilo mu, že kapelu vede člověk téměř bez hudebního vzdělání, když on sám je absolventem konzervatoře?
To by ses musel zeptat jeho. Prostě to tak bylo – rozdělili jsme si funkce. Já připravuji kapelu na akce koncertního charakteru a on na hračky v blízkém kontaktu s lidmi, kdy je třeba bezprostředně je strhnout na svoji stranu. K tomu slouží efektní kusy, kterých má brácha po ruce vždycky dostatek. A co se týče mého hudebního vzdělání – musím vystačit s tím co vím.


Jura Petrů jako zpěvák
Kolik v ní hrálo muzikantů, vyjmenuj, vzpomeň
Nevím to přesně, a nechci také jen tak střílet od pasu nebo na někoho zapomnět. Vyžadovalo by si to důkladnější přístup a více času než jsem schopen v tuto chvíli říci. Můj hrubý odhad je tak cca 30 – 40 muzikantů – budeme-li počítat i hostující hráče, můžeme se dostat i na vyšší počet. Mezi těmi prvními na sebe výrazně upozorňoval Kliment Navrátil, který to vlastně všechno uvedl do pohybu, když jako vedoucí tehdejšího tanečního krúžku v Kyjově-Nětčicích, na vánoce 1947 pozval své kamarády muzikanty z brněnského krúžku do Kyjova, aby získal muzikanty. Z té zakládající skupiny bylo ale více osobností, třeba Slávek Jakubiček a nebo Miroslav Píro, ale i další. Z pozdější generace je pak často vzpomínán kontráš Jožka Munka, který hrál v muzice víc jak 30 roků a našeho otce už důvěrně oslovoval „tato“. Byl původem maďarské národnosti, česky se naučil až na vojně, ale slova se mu stejně stále motala, takže nás tím docela bavil. Ale nejenom nás. Když měl svůj den, chtěli hosté poslouchat jenom jeho řeči, ani jsme nemuseli hrát. Pracoval jako dělník a tvrdil, „že mu tu jeho lopatu stejně nikdo nevezme,“ a říkal také své názory docela hlasitě. Třeba ještě za doby „Perestrojky“, když se pronášely proslovy poplatné době, jsme si jeden takový vyslechli z úst našeho velvyslance na ambasádě v Paříži. Téma – Perestrojka a mladí lidé. Jožka se hned po skončení projevu přihlásil o slovo: „A vy - pane velvyslanče a vy - kolik máte roků?“ „Čtyřiašedesát a proč se ptáte?“ „no, že tady ještě držíte místo těm mladým….“ V tu chvíli asi zatrnulo všem přítomným. Naštěstí to velvyslanec přijal se smíchem a my všichni kolem jsme se k němu docela rádi přidali. To byl Munka.

Taky by mě zajímalo, kde jste se vzali v Paříži na ambasádě?
Vyjet před devětaosmdesátým za hranice byl problém asi pro každou kapelu obzvláště pro naší, ve které nebyl nikdo v partaji. Proto nám byl přidělován doprovod - říkalo se tomu „očko“. Jednou jsme nafasovali nějakou starší paní, která tu cestu s námi dostala za odměnu – odcházela do důchodu. Nevím zda-li si to vůbec uvědomovala, že bude třeba s námi spát ve spacáku v jednou autě. Zřejmě jela poprvé v životě na západ a teprve na cestě k hranicím ji začalo docházet do jakého podniku se s námi pouští. Těsně před čárou už byla zcela bledá, zarytě mlčela - bylo ji očividně špatně. Ono to prostředí před Rozvadovem a ještě při sychravém počasí na náladě moc nepřidá a představa na nepříjemnou celní prohlídku rovněž ne. A právě v takovou chvíli se náš kontráš Jožka Munka na tu starší paní soucitně zadíval a pronesl: „Babičko, nebojte se, my neřekneme že jste komunistka, my jim řekneme, že jste naše zpěvačka.“


Jura Petrů s kamarádem Pavlem Popelkou při jarním otvírání sklepů v Kyjově na Šištótě
Nechceš to někdy všechno sepsat?
Nevím, jestli by to někoho zajímalo. O Josefu Munkovi by se toho ale dalo napsat hodně. On byl v naší muzice něco jako Jožka Kubík na Horňácku, ale nebudeme doufám mluvit jen o Munkovi - vraťme se k muzice.

Jaký tehdy hrávala muzika repertoár a jaký hraje dnes?
Otec znal hodně písniček a to nejenom folklorních. Muzika působila 11 roků ve vinárně a protože platilo, že se má hostu vyhovět, hrálo se prostě všechno. U pravověrných folkloristů to byl morální poklesek a dost se nám to také v té době předhazovalo. Při zájezdech ven se to ale naopak hodilo. Nechci se v tom teď babrat, ale podle mě jsme pouze splňovali základní muzikantské poslání – hrát pro lidi. A tento repertoár vytvořený otcem jsme později rozšířili o další písně z regionu, které jsem buď získal přepisováním z různých zpěvníků nebo rukopisných sbírek. Později jsem začal písně sbírat sám ještě u posledních pamětníků. Jestliže Janáček někdy prohlásil že hledal písně a našel mnohem víc, mohu to z vlastní zkušenosti jenom potvrdit. Také jsem později inicioval vydání šesti zpěvníků z Kyjovska, takže je stále z čeho se učit a co hrát.


Jura Petrů
Jmenoval jsi Francii – kam všude jste se s muzikou dostali?
Myslím, že jsme až na nějaké výjimky projeli celou Evropou. Nejčastěji jsme ale jezdili do francouzského Montpelliér, kde si nás vyžadovali i několikrát do roka a dělali jsme tam s vybranými tanečníky i kursy tance. Dobré přátele však máme i všude jinde. Protože je také muzika součástí Slováckého souboru Kyjov, zúčastnili jsme spolu s jeho tanečníky a zpěváky zájezdu do USA, Kanady, Argentiny, Japonska a Taj-vanu.

Jak naši kulturu přijímají třeba v Argentině?
Už ses mě na to ptal v souvislosti s Asiaty. Zhruba stejně. I když jsme nebyli schopni přečíst si z tisku, jak smýšlí jejich odborná kritika, úsměvy i potlesk normálních lidí naznačovali celkem pozitivní odezvu. Snažíme se téměř do všech našich jevištních čísel vnést nějakou myšlenku, příběh o lásce, zklamání, střet dobra a zla, humor – tomu lidé rozumí na celém světě. Obyčejně naše příběhy končí šťastně jako v pohádce – účelem je diváka pozitivně naladit, aby odcházel spokojený.


Jura Petrů umí dobře zahrát i na basu
Ví se o tobě, že vedeš v Kyjově i mužský sbor, jak to všechno zvládáš?
Zvládám. Nic jiného mně nezbývá. Někdy si připadnu jak ten převozník z pohádky o třech zlatých vlasech Děda Vševěda a v podstatě už dnes čekám, komu předat převoznické bidlo. Zatím ale bohužel nevidím nikoho, kdo by to kočíroval tím směrem, kterým bych si zrovna přál. Nechci zatím pustit pramici jen tak nazdařbůh a v tom asi bude ten problém – neměl bych být tak domýšlivý.

A co v muzice – najde se už mladý převozník?
Tam je to stejné. Už jsem začal letos mluvit o svém odchodu a brácha by tam zcela jistě rád viděl svého syna Jirku jako pokračovatele rodu i tradice. Byl jsem už rozhodnutý to předat, ale náš rodinný přítel Jaromír Nečas mě dost důrazně napomenul, ať ještě vyčkám a Jirka ať zatím zůstane v závěsu nás starších a zkušenějších. Mohu se ale taky dočkat toho, že mně někdo řekne stejně jako tomu ambasadorovi v Paříži, co tu ještě dělám.


Primáš Petr Petrů
Vydali jste k šedesátinám muziky CD, můžeš nám jej představit?
Je to dvojalbum – téměř dvě hodiny hudby - výběr toho nejlepšího, co jsme kdy natočili. Alespoň si to myslím – je k tomu v příloze i nějaké říkání o historii a tak vůbec. Jinak další CD, které jsme kdy vydali je možné najít na našich webových stránkách.

Vyjmenuj prosím současné muzikanty...
Primášuje bratr Petr, terc hraje bráchův syn Jirka Petrů a nebo stále ještě alternuje bývalý a dlouholetý člen naší kapely Libor Mišurec, který to má ale z Břeclavi přece jen trochu z ruky. Na klarinet hraje Martin Jagoš z Vracova, kontruje Laďa Jozsa ze Ždánic a na basu hraje David Běťák, který v současnosti jako anesteziolog vykonává lékařskou praxi na Maltě a tak si půjčujeme, kde se dá. Hraje za něj buď Tomáš Svoboda z kapely Moravia, nebo Martin Slovák od Martina Hrbáče, skalický Anton Pavčo ale i další. A já na cimbál.


Primáš Petr Petrů se synem Jirkou
Ještě nějakou pěknou vzpomínku na tatínka při muzicírování...
Jednou, když jsme skončili hračku ve vinárně, povzbuzeni nějakým pitím, rozhodli jsme se za teplé letní noci, že přelezeme plot na místním koupališti a okoupeme se. Otec šel s námi – prý aby se maminka nebála, že na nás dohlédne. Šel s námi taky ještě jeden kamarád, velmi výmluvný a vtipný – v jeho společnosti jsme se nikdy nenudili. Po krátké koupeli jsme se natáhli na opalovací prkna a protože noc byla opravdu teplá a my už dost znaveni, všichni jsme usnuli. Ráno nás probudilo vrznutí branky – přicházel plavčík. Zamířil si to rovnou k nám a já očekával, že to schytáme. V tom se ale ozval náš kamarád: „A tož plavčíku jak si to představuješ? Ty nás tady zamčeš a my kvůli tobě musíme přespat na koupališti!“ Když plavčík uviděl našeho otce – seriozního pána v letech, znejistěl a začal se nám omlouvat. Asi to není ten správný příklad k výchově, ale vzpomínat na to budu celý život.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěšných muzikantských let!







Diskuze ke článku


Článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS