FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Do Hroznové Lhoty k betlému i za obrázky

Články

30/10/2007 • Do Hroznové Lhoty k betlému i za obrázky
autor článku: Jiří Jilík


Soubor dvanácti půvabných grafik Františka Pavlici vydal Klub kultury v Uherském Hradišti jako kalendář na rok 2008. Je na nich zachycen slovácký rok viděný očima umělce tvořícího v duchu tradic insitního umění a silně ovlivněného lidovou kulturou regionu. Kneždubské hody, Bartolomějský jarmark ve Veselí, Petrovská šlahačka, Strážnické vinobraní, Dušičky, Vynášení Moreny – to jsou názvy několika obrazů z celé kolekce.

František Pavlica (1971) z Hroznové Lhoty je původním povoláním výrobcem došků – mimochodem jediným v ČR – tradiční střešní krytiny, zhotovované pro skanzeny lidové architektury a památkové objekty. Prastará technologie spojená s pěstováním obilí s vysokým stéblem a ruční zpracování jsou samy o sobě kusem řemeslného kumštu. Se svou ženou Jitkou je František Pavlica pořadatelem „živého“ Betléma, který se koná v obci jednou za dva roky. Do průvodu, jež se i letos o prvním svátku vánočním (25.12.) vydá k „betlému“ u kostela, se sjíždějí krojovaní i z okolních obcí. Návštěvníci zde mohou pozorovat různé druhy zimních krojů, ale i představitele již mizejících řemesel.

A tak je letos možno návštěvu „živého“ betléma spojit s návštěvou místní galerie, kde František Pavlica vystavuje svoji tvorbu.



Kalendář Rok na Slovácku doprovodil fejetonem Jiří Jilík:

Toulání slováckým rokem Františka Pavlici

Vzpomenete si na knížku nebo film Letopisy Narnie? Že ne?! Tak vám připomenu: Děti při hře na schovávanou objeví podivuhodnou skříň. Schovaly se do ní, a když se chtěly jako myšky přikrčit za šatstvem k zadní stěně, zjistily, že tam žádná zadní stěna není. Místo ní krajina, lesy, skály a pláně, táhnoucí se do nedohledna. Tou skříní se dalo vejít do jiného, pohádkového světa.

Myslel jsem, že taková skříň je jen jedna jediná v tom starém anglosaském sídle. Kdepak, mýlil jsem se. Nedávno jsem objevil ještě jednu, v Hroznové Lhotě, ve stavení s dvorem, až na konci vesnice, u Pavliců.

V komoře tam mají skříň. No dnešní skříni se moc nepodobá, spíše almaře, jakou měla ve své jizbě moje babička. Dveře té almary jsou jako zahrádka. Kvetou na nich tulipány, zvonky a mnoho jiných kvítečků, které ani nedovedu pojmenovat. A mezi nimi na zeleném stvolu sedí i dva ptáčci zpěváčci, s hrdélky nafouknutými a s načechraným barevným peřím.

Té almary jsem si všiml, když mě František provázel po domě a ukazoval obrazy, které maluje, když má čas a dobrou náladu. Když mě pak posadil ke kávě a omluvil se, že musí na chvíli odběhnout, osmělil jsem se a tu skříň otevřel. Visely v ní bílé haleny s darmovisem, fešácké lajble s vyšíváním, tmavomodré krátké marýnky i ovčí kožichy dlouhé až po kotníky. Nevím, co mě to napadlo, ale vzpomněl jsem si na děti z té knížky a zašátral jsem rukou za šatstvem.

Nic. Tma a prázdný prostor. Vstoupil jsem dovnitř a udělal pár kroků. Ostré sluneční světlo se mně zabodlo do očí, až to zabolelo. Pak se vše rozjasnilo a světlo přede mnou nabylo tvarů krajiny. Vykročil jsem k obzoru. Ach, to byla pěkně barevná krajina, jen ze samých usměvavých a zamilovaných barev.



A tak jdu a před mýma očima se střídají jeden za druhým obrazy. Celý rok je tady přede mnou rozložen od obzoru k obzoru, a tak jdu chvíli jarem, chvíli létem, protáhnu se podzimem a pospíchám zpátky zimou. A potkávám lidi. Velké i malé, staré i mladé. Oblečení jsou jinak, než se chodí dnes – v kroji. Chlapi jsou v něm mužní, dívky spanilé, strýci důstojní a tetičky upovídané.

Za dědinou děvčátka vynášejí ze vsi Smrtku, aby ji hodila do potoka. Na břehu už čekají kluci, kdo dřív z vln vytáhne hořící vích. Sotva vejdu mezi chalupy, slyším z návsi povely „ráz-dva!“ a do toho muzika. Skoro jsem zapomněl, že je předvečer měsíce lásky, a to se přece v každé dědině staví máj. Bez jeřábu, jen tak rukama, pomocí vzpěr a podle pokynů mistra, který to podivuhodné inženýrství zdědil po tátovi a po dědovi, vztyčují muži štíhlý kmen. Musel jsem si s nimi vypít štamprlku borovičky a spěchám dál, na návrší s větrným mlýnem. Do dálky se odtamtud nese drásavým zvuk houslí a basy. „Pod šable, pod šable aj pod obušky, my všecko bereme aj staré hrušky...“. To Horňáci slaví fašank, vyzpěvují a poskakují v rytmu. Masopustní ruch ztiší až klinkání zvonu ve starodávné zvoničce, které sem přivedlo pár ženských s děckama. Modlí se k panence Marii, aby za ně u Pánbíčka orodovala. Až vyjde na kopec ke svatému Antonínku procesí, co se právě řadí dole v dědině, budou se modlit i svobodná děvčata. „Aj ty svatý Antonínku, daj ně muža v tú hodinku...“ vzpomenu si na písničku, kterou jsem slýchal, a na to, že tenhle svatý dozajista přičaruje dívce právě toho chlapce, kterého její srdce zvolilo. No, jen jestli nevysedává moc často ve vinném sklípku u vína. I mě pohostinně počastovali, ó to bylo víno, chutné a chladivé, ani se člověk nediví, že se některým mládencům do ženitby nechce, protože, „když sa šohaj ožení, nastane mu súžení, přestane mu do hospody chození.“ „Pomož Pánbůh“, zdravím o kus dál lidi u mlátičky, ale nezdržím je, však se musí úroda zpracovat, ať je sýpka plná. Co kdyby přišly horší časy?! Třeba vojna a s ní verbování mládenců do vojska a místo milování bojování „za císaře pána a jeho rodinu“. A co se urodilo navíc, prodají na jarmarku, třeba na veselském rynečku, kam se sjeli trhovci ze široka a daleka. Zpátky nějak ozimělo. Chlapi oblékli kožichy, ženské a děcka se zababúlaly do vlňáků, aby neprochladly, když jdou skoro ráno ještě za tmy na roráty anebo o Štědrém večeru na půlnoční. Bože, co je to za zahrádku, z níž jde večer tolik světla? Lidé tu zapálili svíčky a vzpomínají na ty, které měli rádi. Kolik lidí už tady leží, co jsem znal. Jestli i k mému, až jednou... - a zas tak dlouho to trvat nebude – přijde někdo aspoň malou svíčičku zapálit? ... Ale co, v duchu zaháním chmurné myšlenky. A přidávám do kroku. František už mě určitě hledá!



Ta krajina se mi pořád vracela na mysl. „Kde jsem to byl, Františku? Byla mi tak povědomá...“
„Kde bys byl, doma, na Slovácku! V Hroznové Lhotě, v Kozojídkách, v Hrubé Vrbce, v Blatnici a ve Veselí, ve Strážnici, v Petrově...“
„Možná takové Slovácko kdysi bývalo, ale už není. Kde jsou ty časy...?!“

„Ale je takové, protože krása je v očích toho, kdo se dívá,“ řekl František a pohlédl se na mne svýma černýma usměvavýma očima. „Kdo má dobré srdce, tak ten kraj potká a nepotřebuje k tomu žádnou kouzelnou almaru. Jestli je někdo potvora, může hledat a hledět, jak chce dlouho, nic pěkného nenajde a neuvidí. Tak je to.“ A pak mě zavedl do sklepa, natáhli jsme z demižónu džbánek ryzlinku vlašského a připili jsme si na zdraví a na Slovácko, na kraj, který je a zůstává pěkným proto, že v něm ještě žijí lidé, co se umí na svět dívat srdcem. A ty jsi, Františku, – pomyslím si v duchu – jedním z nich.






Diskuze ke článku


Článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS