FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Duše Vysočiny

Články

25/09/2007 • Duše Vysočiny
autor článku: Jiří Plocek


Malý chlapec kráčí po oblém hřebeni cestou, jež je lemována kamenitými mezemi porostlými borůvčím a vřesem. Je přitahován magnetem, který se mu tu zjevuje tu ztrácí mezi lesy na obzoru - televizním stožárem na Javořici, nejvyšším vrcholu Českomoravské vysočiny. Od kostela ve Studené, odkud ráno chlapec vyšel, potřebuje během hodiny chůze překonat více než dvousetmetrový výškový rozdíl do výše 837 metrů nad mořem. Už se vidí v oněch hlubokých lesích kolem vrcholu, jak šplhá přes balvany a několikametrové žulové skály a na nepřístupném místě objevuje hromadu žulových kostek. Pozůstatek po dávném kameníkovi, jednom z mnoha z tohoto kraje, který tu kdysi o samotě lámal balvany. Ten kámen! Dodává kraji stabilitu - celé zeměkouli by mohl sloužit tento obrovský zalesněný prvohorní masív za podstavec! Ten kámen, z něhož – a ze dřeva – je tu postaveno a zhotoveno téměř vše: od základů selských stavení přes pláty zápraží po sloupky v plotech. Z něho je také vylámán obřadní stůl, mensa, u skrytého lesního pramene, Studánky Páně, těsně pod vrcholem Javořice. Tady se v době protireformační potají scházeli pronásledovaní evangelíci z okolí ke svým mším pod širým nebem a voda ze studánky je léčila a plnila jejich nejniternější přání. Dokud je kdosi nezradil... Ale posvátnost a magie místa zůstaly. Chlapec tu chvíli rozjímal o svých snech a napil se studené vody. Přitom, jak legenda pobízela, vyslovil tiché přání, které se nezveřejňuje a vydal se na další cestu. Lesy v minulosti pokrývaly většinu zdejší kopcovité krajiny na hranicích Čech a Moravy, nazvané později Horáckem, a dlouho byly divoké a temně neprostupné, než je postupně začali prosvětlovat kolonizátoři z lidnatějších oblastí z české i moravské strany. Většinou ve stoletích třináctém a čtrnáctém, nejvyšší oblasti vrchů Jihlavských i Žďárských ještě o staletí později. Různé Lhoty a Lhotky, roztroušené po Vysočině*, odkazují na starý název lehota, a ten zas na slova lehký a ulehčit, protože lehota znamenala úlevu a svobodu pro nové osadníky. Nemuseli v těchto místech po určitá léta robotovat a platit různé dávky výměnou za to, že namáhavě hospodářsky rozšiřovali území své vrchnosti. (1). Jedna taková Lhotka je nedaleko míst, kde se v lesích potuluje náš malý indiánský stopař. Konečně světlo, louka! Po levé straně nechává malebnou Lhotku a míří ke dvěma rybníkům s podivným názvem Mrzatce, jež jsou opásány olšovím. A pod nimi už leží Mrákotín. Jedno z nečetných míst na moravském Horácku, odkud sebral kněz František Sušil v první půli devatenáctého století pár lidových písní.

Pod Mrákotínem zelená volše,
koupjil synek koně za dva groše.

Klusej, klusej, můj vranej koníčku,
až se doklusáš pro mou Aničku.


Že se tu kdysi v domech a na vsích zpívávalo, to zjistil chlapec až mnohem později, až dlouho poté, co se mu otevřel živý svět městské - trampské, folkové a countryové - písně v Brně a poté, co prožil opojení z cituplné a vášnivé energie písně východomoravské a slovenské. On sám nepoznal v kraji svých předků nic, než tichý, nesmělý zpěv kostelní, držící se při životě úsilím paní učitelky z hudební školy nebo obětavého varhaníka. Při největší každoroční lidové slavnosti v okolí, pouti ve Studené, štěkaly kolem maringotek se střelnicemi vzduchovky „Račte si vystřelit růži nebo lízátko!“, vzduchem vířila sedadla řetízkových kolotočů, z ampliónů vřeštěly dobové populáry. Ale nezpívalo se a nehrálo na návsi ani jinde mezi lidmi. Snad večerem ožil pro dospělejší mládež tancovačkový bigbít, ale to už chlapec spal a nebo si užíval vzpomínek pamětníků při rodinné sešlosti: Jaké to bylo, když se ještě denně chodilo na pole a když „naše bábí“ připravovala rychlá a chudá jídla, s masem jen zřídka, protože nebyl čas a ani peníze na rozmazlování. Prosíval tehdy: Udělej nám vopelky, bábí! Bramboro-moučné placky, nasucho opékané přímo na rozpálené plotně malého sporáku a potřené povidlím. A s jejich hořkosladkou chutí se vracel do těch dřívějších dob, které si jindy připomínal, když o prázdninách vyvážel z našeho chléva na kolečku hnůj, rozhazoval místo něj čistou zlatavou slámu a tahal za babičku velké koše čerstvé řezanky dovezené ráno na valníku ze statku těm deseti kravám, které už ale nebyly naše... Jenomže drobná, kulaťoučká „bábí“ se o ně i po své šedesátce musela starat, denně ve čtyři vstát, nakrmit dobytek, podojit, poklidit, mléko odevzdat do mlékárny, zase nakrmit a tak pořád dokola. Aby měla aspoň nějaký příjem. Neměla tehdy nárok na vdovský důchod a chyběly jí potřebné odpracované socialistické roky do důchodu, takže co jí zbývalo... Alespoň že měla zdravý kořínek a užila si nakonec několika let klidu, než v devadesáti odešla za svým mužem. A přitom, od mládí jenom práce a zas práce – v šestnácti odešla z rodného domu v Sedlejově u Telče sloužit na příbuzenský statek v Praskolesích u Mrákotína. Do těch Praskoles, kde stojí uprostřed vsi prastará vykotlaná lípa s vestavěnou zvoničkou, do nitra jejíhož kmene se vejde celá třída základní školy i s učitelem. Do těch Praskoles, kde ve stavení naproti lípy uchovávají prastarou ilustrovanou Melantrichovu bibli, připomínku toho, že mnohý Horák míval doma knihy, v nichž si čítával za dlouhých zimních večerů. Odtud šlo děvče do služby v Praze, jako mnoho jiných z tohoto kraje, aby se nakonec vrátila a vzala si staršího hodného hospodáře ze Studené, sedláka a truhláře, s nímž měla pět dětí a život plný – zas především práce a práce. Protkaný pravidelnými uzlíky nedělních bohoslužeb. Ale humor a nadhled jí přesto nescházel, té „naší bábí“. Připomínala onu prastarou lípu, která do sebe zpět pojímá s láskou své děti a shlíží na běh světa s nadhledem, jehož nelze dosáhnout jinak, než dlouhým nelehkým a přitom plným žitím. Znala spoustu přísloví a pořekadel. Chlapec jí rád naslouchal, když vzpomínala na své mládí a nebo mu dávala rady, jak si poradit s různými těžkostmi. Trápí tě ječné zrno? Tak vylez na půdu, postav se před truhlu se šrotem, otevři oči a práskni víkem. A nezapomeň přitom říct: Ječný zrno, svinský hovno, ven! Bolí tě modřina, klouby? Tady je mazání z arniky. Na řeznou či tržnou ránu je nejlepší čerstvé kravské lejno, přímo zpod ocasu – a zabalit hadrem (bývávalo, bábí, když se dobytek pásl a krmivo nebylo promořeno chemikáliemi...). A na bradavice: Nadělej na provázku tolik uzlíků, kolik máš bradavic, zakop jej pod okap a až zteří, bradavice slezou.... Jak hluboko do minulosti se díváme skrze tuto lidovou magii ? Našel jsem tento recept o čtyřicet let později téměř doslova citovaný ze zápisků z druhé půle 18. století z Novoměstska – tedy severního okraje Českomoravské vysočiny (2).



Jaké je vlastně nitro obyvatel Vysočiny, těchto Horáků a sousedních Podhoráků, o nichž znalec při příležitosti Výstavy Horácka v roce 1938 praví: „Proniknouti do duše kraje a pochopiti horáckého člověka není tak snadné. Zde není vnějších efektů, jako je tomu na Hané, Slovácku, nebo v Čechách na Chodsku, tady je krajina jakoby ztracená do mlhy a do oblak, a při vysokém nebi nesena kamsi mimo svět, mimo dráhy a silnice, jakoby ani měst tu nebylo. Lid je tu chudý, ale pracovitý a trpělivý. Nestýská si, aniž žaluje. Horáci málo tancují a když jdou k tanci anebo k jiné veselici, nijak honosně se neoblékají. Jsou samá šlacha a vyschlý sval. To od práce, která na těchto vyfoukaných polích a v těchto klesajících výškách věru není lehká a uspokojující. Zato jsou Horáci tak nějak opravdoví, i když velmi často ironičtí a posměváčci.“ (3)

Není vysočina jako vysočina, hory jako hory a ani lidský kmen jako lidský kmen. Jediné, co najisto spojuje obyvatele všech vysočinských a horských krajů, je chudoba a tvrdá práce, jež nepřináší uspokojení z bohatosti a pestrosti sklizně, ale je především základem pro holé přežití. Život, jdoucí principům na dřeň. Obyvatelé karpatských oblastí, moravští Horňáci, Kopaničáři, Valaši stejně jako jejich slovenské protějšky, jsou však jiné krve, než naši Horáci. Svoje trápení i vášně vyzpívají, vytancují, vyhrají. Vybijí v bitkách na zábavě, horká krev vzkypí, ale také rychle ochladne. Jsou jako býci. Horáci jsou také furianti, ale jaksi jinak. Spíš jako berani, bez velkých gest. Do mého strýce, mírného, nevysokého, avšak podsaditého chlapíka, byste na první pohled neřekli, že zvedne v zubech za opasek svého stotřicetikilového kamaráda. Vsadil se v hospodě a zvedl. A nebo, že udělá stojku na komíně dvoupatrového domu. Udělal.

Začtěme se do zápisků vesnických písmáků z Horácka z přelomu 18. a 19. století, tedy z doby po rozšíření náboženských svobod a současně vzmáhajícího se odporu vůči robotě a nejrůznějším dávkám, které souvisely také s neustálými vysilujícími vojenskými pohyby v době napoleonských válek. Setkáme se v nich zpravidla s neustálými stížnostmi na drahotu, nepřízeň počasí, nedostatek jídla a peněz, útlak ze strany vrchnosti či vojska. Avšak při tom všem nechybí občas špetka nadhledu a vtipná glosa, jako třeba v pamětech sedláka Jiřího Vrbase z Písečného na Novoměstsku. Roku 1817, kdy bylo málo obilí, takže mnozí ani svoje nesklidili, píše: „Tento rok jest zase takový. Ty daně minulého roku dávat musíme a draho stejně trvá. ... Co jen do huby jest, všechno draho se koupit musí. ... V tom roku celém někteří lidé chleba nepekli, jenom ovesné pekáče z japkama zemskýma (bramborami – pozn. JP) dělali a tím podivně živi byli. Oves toho roku by velice vážený, nebo každý jen na něj držel (protože byl nejlacinější – pozn. JP). Nejprve hledali mlynáře, který ho načisto bez šlupek mlel, ale naposledy všechno i se šupkama mlet žádali. Posledně k novýmu (nové úrodě – pozn. JP) nekterý lidé jen mlékem a borůvkama živi byli, ale předci žádný hladem neumřel, ani žádné nemoce nebyly. Ty ovesné šupiny dobře lidem žaloudky pucovaly! Pán Bůch rač nás dále zachovat od takového soužení!“ (4)

Přestože na Horácku a Pohorácku lze živou píseň v ústech neškolených zpěváků potkat v porovnání s jihovýchodem Moravy vzácně, a tu původní lidovou téměř vůbec, byla tu. A nebylo jí málo. Ale žila v posledních dvou stoletích jaksi soukromě, utajeně, a jenom díky houževnaté snaze sběratelů, knězem Františkem Sušilem v první půli devatenáctého století počínaje, byla vydolována do tisíců zápisů, z nichž mnoho je ještě skryto v archivech, některé již zveřejněny ve zpěvnících (5) I folkloristický, tedy cíleně pěstovaný, „druhý život“ horácké lidové písně v posledních desetiletích je ve srovnání s východními částmi Moravy skromnější a neprůbojný. Kromě městských souborů, jako jsou například jihlavský Vysočan a Třebíčan, žije ještě na pár místech Horácka a Podhorácka křehkou existencí, rozfoukáván znovu a znovu dušemi nadšenců - ať už na severu Horácka ve Žďáru nad Sázavou, Novém Městě na Moravě nebo ve Velké Bíteši na Podhorácku.

Kam se poděli původní lidoví muzikanti a muziky, které na Horácku kdysi zcela jistě působily? Jak vypadaly? Poslední vesničtí skřipkaři, jinak nazývaní dyndáci, z Kozlova a Velkého Beranova u Jihlavy, zachycení Pavlem Kurfürstem a Jaromírem Nečasem z Československého rozhlasu v Brně v posledním záchvěvu v polovině sedmdesátých let dávají tušit charakter staré lidové hudby. Skřipkařské kvarteto, hrající na podomácku vyrobené nástroje, patří ke zvláštnostem Jihlavska a je jedním z nejpozoruhodnějších projevů vesnické instrumentální hudby u nás (6). K houslím se jistě někde přidával i klarinet, basa a dudy. Proč by se jinak v písních z jižního okraje Podhorácka v čase vánočním zpívalo (7):

Fidli, fidli, fidli, fí, houdek housle hraje,
Ježíšek se usmívá z oslíčkovy stáje.
Na kladýnek píštěk píská,
kolem bujná chasa výská,
dudáček se nadýmá,
kozlík k tanci vříská.


Kdy a proč se vytratily starodávné tance? Na půli cesty mezi Praskolesy, kde jako děvče sloužila moje babička, a Studenou je skryta mezi kopci ves Sumrakov. Tam zaznamenal pan řídící učitel Josef Smetana (8) asi na počátku dvacátého století ještě 17 starých lidových tanců, z nichž třeba k „vrtáku“ se zpívala tato píseň (9):

Svlíkej holka, svlíkej kabát,
dáme sobě vrták zahrát.
Svlíkej holka, svlíkej kabát,
dáme sobě vrták hrát.

Holka kabát nesvlíkala,
přec vrtáka tancovala,
holka kabát nesvlíkala,
přec se vrták tancoval.




To bylo možná ještě v letech, kdy ve vedlejší vesnici sloužila moje „moje bábí“, narozená v roce 1904! V její paměti však nic z toho neulpělo, nebo mi o tom alespoň nevyprávěla. Přitom paměť měla výbornou, ale možná znala jen práci a žádnou zábavu, možná neměla tolik přirozeného tíhnutí k hudbě. V roce 1952 se pokusil v Sumrakově i jinde na Telečsku národopisec Bohuslav Pernica ověřit existenci oněch starých tanců a píše, že „je tam již nikdo neznal a o jiných nikdo nevěděl.“ (10) Ve Studené hrávalo kolem poloviny 20. století trio „šumařů“, původním povoláním řemeslníků - vyučený košíkář hrával na harmoniku, holič na housle nebo klarinet a k tomu měli hráče na buben. Hrávali však už jen běžný populární repertoár, polky, valčíky, na svatbách či při svátcích. Pak je nahradila dechovka. Pravidelné taneční zábavy nebývaly (11). Jak rychlý konec staré tradice! Důvodem byly s velkou pravděpodobností dvě světové války, po nichž se život vesnice vracel jen ztěžka do starých kolejí a pak nepochybně zásadní změna vlastnických poměrů po roce 1948, která z kořenů vyvrátila stávající vesnický řád s tisíciletou kontinuitou. Zajímavé je, že odlehlý Sumrakov zůstal jedinou vsí široko daleko na jižním Horácku, kde se i za minulého režimu chodila a dodnes chodí masopustní obchůzka v maškarách (12).

Povaha moravských Horáků a její nevýbušný emotivní náboj nenacházejí tedy svůj výraz přednostně a trvale v hudbě a zpěvu, které tudíž nepřetrvaly v patřičné intenzitě nepříznivá historická období - na rozdíl od regionů východomoravských a slovenských. Duše Horáka se vkládá do více vrstev kulturních projevů, přičemž dosti zásadní je lidový i profesně pokročilý projev výtvarný. Ten však pro tuto chvíli pominu. Ale nemohu nezmínit jakousi přirozenou hloubavost a duchovnost, jež se zrcadlí ve sklonu k jednoduchému filosofování, kořeněnému jemným humorem, náboženskému rozjímání a nakonec ve svébytném poetickém vidění světa. Všechny tyto sklony lze pochopitelně stopovat už v textech lidových písní, které, přestože hudebně jsou příbuzné písním z Čech, směřují více k melancholickému lyrismu. Sušilova kolekce písní z Telečska a Dačicka je toho příkladem a píseň ze Studnic u Telče, Sušilem pojmenována Krajina želobudná, je svým textem i nápěvem přímo její duchovní esencí (13):

Krajino, krajino, krajino,
co jsi tak neveselá?
Kyž je mně věc možná tam býti,
kam jsem pomyslila.

Pomyslela jsem já sobě
do pole šerého,
abych tam mohla spatřiti
synečka mjilýho.

Spatřila jsem tam jelínka,
on si bystře skáče,
spomněla jsem na synečka,
mé srdečko pláče.


I v novodobé folkové písničkářské tvorbě, jež je pro mne tvůrčím pokračováním dřívější písně lidové, se na území Českomoravské vysočiny nepotkáme s expresívně vyhraněnými osobnostmi, ale spíše s lyricky či přemýšlivě orientovanými tvůrci. Žofie Kabelková (nar. 1983) z Jihlavy a její jemná poetika, a zvláště pak píseň Prosím tě jsou pro mne symbolem v tomto slova smyslu (14):

Prosím tě, pověz mým platanům,
že zítra z postele už nevstanu.
Otevři okna dokořán,
ať můžu letět jako volný kormorán ...

Prosím tě,
řekni taky havranům,
ať zazvoní mi na hranu.
Z výšky našeho kostelíčka
tón zvonů prý krásně hýčká ...

Prosím tě,
řekni dávným kořenům,
že i tam si na ně vzpomenu.
Člověku se dlouho stýská
po setkáních, když jsou mu blízká ...


Ptal jsem se Žofie, jak to, že lze napsat v osmnácti letech takový text. Řekla mi, že to bylo v těžké době, kdy umírala její babička, na níž byla velmi citově vázána a v tu chvíli s ní jaksi vnitřně splynula...



Myslím, že naprostá kulturní jedinečnost tohoto území – v kontextu naší vlasti - se vyjeví, když připomenu některá výrazná jména z celé plejády básníků a literátů, kteří z této oblasti, ať už z její české či moravské strany, pocházejí a mnozí z nich umělecky tvořili v trvalém sepjetí s ní. Z Horácka na první pohled nepochází žádná výrazná státotvorná či rebelská osobnost, žádný Masaryk ani Palacký. Avšak z hluboké minulosti vyniká osobnost myslitele a kazatele Tomáše Štítného, který na zemanské tvrzi ve Štítném u Žirovnice sepisoval ve čtrnáctém století jako historicky první česky své věroučné traktáty a pořizoval vůbec první české překlady latinských náboženských spisů, nejdříve pro vzdělání své rodiny a sousedstva, potom i pro veřejnost v Praze. V další tvrzi, tentokrát v Kralicích nad Oslavou se na přelomu 16. a 17. století ukrývala tajná tiskárna Českých bratří, v níž byla vytištěna Bible kralická, základ našeho moderního jazyka. Jak nevzpomenout v této souvislosti na svéráznou osobnost překladatele a nakladatele Josefa Floriana ze Staré Říše, který na počátku 20. století svým radikalismem náboženským i kulturním vytvořil ve svém domě, svým způsobem také „tvrzi“, doslova stát ve státě, baštu katolické ortodoxie. Své početné potomky odmítal posílat do školy, učil je sám dle svého přesvědčení a svou edici Dobré dílo chápal jako pravověrnou křesťanskou misi v pohanském světě. Vincenc Furch (1817-1864), rodák z Krasonic u Telče, obrozenecký básník a dramatik století devatenáctého, otevřel svou tvorbou prostor, v němž se vzápětí projevili velikáni naší poezie – Otokar Březina (1868-1929), Jakub Deml (1878-1961), Bohuslav Reynek (1882-1971). Ti všichni pocházejí z různých koutů Českomoravské vysočiny a zůstávají v nich zakotveni. Za nimi kráčí generace Jana Zahradníčka (1905-1960), Klementa Bochořáka (1910-1981) a Josefa Suchého (1923-2003), která se sice od svého rodného kraje více či méně vzdalovala do městského prostředí, ale vnitřní napojení na něj zůstávalo. Co je jim všem napříč časem a prostorem společné? Hloubavost, spiritualita, nikoli však blouznivá či spiritistická, spíše svým způsobem zemitá a melancholická, a niterný vztah ke svému kraji. Toto obecné zaměření se podle vkladu povahy jednotlivce buď vášnivě radikalizuje (viz Florian, Deml) a směřuje k nekompromisnímu posuzování světa, nebo naopak láskyplně otevírá své srdce i intelekt vizím kosmu jako jednoho velikého duchovního díla, jež spojuje cesty jednotlivců (Březina). Mezi těmito dvěma krajními póly se nalézají ostatní jmenovaní, pro něž často obrazy rodného kraje a jeho přírody se stávají metaforami duchovních i pocitových jistot a řádu světa. Tak je tomu například u Josefa Suchého, rodáka z Lesního Jakubova u Náměště nad Oslavou, jehož básní Tam u nás sice končím svůj esej, ale ona by mohla být i jeho mottem (15).

Tam u nás
při zemi tě přidržuje tvrdá hrouda,
kámen s dlouhou pamětí jak runa.

A nahoru
zas táhne vichrům vzdorující strom
a dechem nekonečna zamžený sen obzoru.


____________________________________________________



* Případná charakteristika Českomoravské vysočiny, kterou ve svém eseji zkracuji někdy na Vysočinu - s velkým počátečním písmenem - pochází od moravského zemského archiváře Vincence Brandla z Knihy pro každého Moravana (1), str. 3:

Česko-moravské pohoří

čili Česko-moravská vysočina. Pohoří toto po česko-rakouských a moravsko-českých hranicích má prostřední mořskou výši 506 m až 569 m, ačkoliv jednotlivé vrchy 632 i 790 m dosahují. Podle řek, které tímto pohořím plynou, liší se ono ve vysočinu Jihlavskou mezi Dyjí a Jihlavou; ve vysočinu Žďárskou mezi Jihlavou a Švarcavou, ve vysočinu Kunštátskou mezi Švarcavou a Svitavou, ve vysočinu Drahanskou na blízku poříčí řeky Moravy ...



(1) Vincenc Brandl, Kniha pro každého Moravana, 2. rozmnožené vydání, Brno 1892, str. 263
(2) Selský archiv, IX. a X. kniha, 1914-1916, Velké Meziříčí, str. 54.
(3) Fr. V. Mokrý v kapitole Umění na Horácku, katalog Výstavy Horácka, Velké Meziříčí 1938, stránky nečíslovány.
(4) Paměti starých písmáků moravských. Svazek 1.Nákladem Selského archivu. Velké Meziříčí, datum neuvedeno, str. 54
(5) V současnosti jsou komerčně dostupné tyto písňové sbírky: Marta Toncrová: Lidové písně z moravského Horácka , EÚ AV ČR, Brno 1999, Josef Hora: Písničky a popěvky ze severu Horácka, vydáno vlastním nákladem, Brno 2003 nebo Míla Brtník: Zpěvník horáckých písní po lidech sesbíraných, Horácké folklorní sdružení, Jihlava 2004. Lidovým tancům z různých oblastí moravského Horácka se v několika publikacích věnovala Zdena Jelínková.
(6) Viz ukázky na CD Proměny v čase, GNOSIS BRNO 2001.
(7) Bohuslav Pernica, Rok na moravském Horácku, Brno 1938, str. 95
(8) Věstník Od Horácka k Podyjí, 1924-5, str. 67
(9) Bohuslav Pernica, Rok na moravském Horácku, Brno 1938, str. 109 - citace dle (8)
(10) Bohuslav Pernica: Říkadla, škádlivky, lidové hry a písně. Moravské Horácko a Podhorácko I. Krajské nakladatelství, Havlíčkův Brod 1952, str. 27
(11) Ze vzpomínek mého strýce Jaroslava Vinklera ze Studené (nar. 1933).
(12) Osobní záznam.
(13) F. Sušil: Moravské národní písně, 4. vydání, Vyšehrad, Praha 1951, č. 328, nápěv 639, str. 239
(14) CD Žofie Kabelková: Žiju, Indies Records 2003.
(15) Z básnické sbírky Josefa Suchého: Země tvých dlaní, Československý spisovatel, Praha 1986

K obsahu tohoto textu a k mému vztahu k Vysočině přispěli především: moje babička Růžena Vinklerová, rozená Lojdová (1904-1994), její syn, můj strýc a kmotr Jaroslav Vinkler (1933), moji rodiče Alena a Karel Plockovi a Karel Turzó, souputník rodiny Vinklerovy ve Studené. Patří jim mé upřímné poděkování.





/Text přednášky pronesené na konferenci v rámci festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou dne 25.7.2007./






Diskuze ke článku


Článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS