|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
V naší společnosti kvetou nejrůznější nauky, které nám pomocí symbolů a obrazů umožňují chápat svět, hledat sebe sama, poznávat ty druhé. Všimněme si, jak se v běžné řeči rozšířilo užití numerologických číselných symbolů a především symbolů zvěrokruhu k charakterizaci lidských povah. Proč tomu tak je? Protože tyto obrazné, symbolické charakteristiky jsou plnokrevné, poetické, podněcující představivost a činorodost, zatímco suchá čísla vědy, její definice a poučky nás neuspokojují, dělají z nás programovatelné stroje. Chovej se tak a tak, přijímej tolik a tolik kalorií denně a budeš zdravý! A proč mám být zdravý? Abych šel do školy, která dusí mou duši, do práce, které mne ubíjí a slouží někomu jinému? A tak by se dalo pokračovat - chybí zde moment vnitřního smysluplného nasměrování, které se nedá vypočítat, které ovšem stojí na silném prožitku smyslu vlastního života, vlastní cesty. Při všech pokrocích vědy není poznat, že by nemocných v celkovém měřítku ubývalo (stačí se podívat na "nezdravě" kvetoucí zdravotnický a farmaceutický průmysl...) a navíc, člověk ztrácí při putování soukolím zdravotnických zařízení často pocit vlastního sebeuvědomění, neučí se smysluplně přijímat i negativní stránky života a trápení, ale uhýbat jim. Neznamená to samozřejmě, že by moderní medicína neplnila svou roli, to ne. Ale nemůže plnit roli všeléku, jak by si někteří představovali, na to je příliš jednostranně zaměřená. A v této situaci jsou právě Vánoce jedním z rituálů, které nás vrací k sebeozdravným počátkům a do souřadnic vyššího než jen vědomím jednotlivcovým omezeného smyslu života (což je ostatně funkcí rituálů odjakživa). A to i přesto, že jejich smysl je pro spoustu lidí ne zcela jasný a že každoročně jejich výzvu promarní v euforickém obžerství (dokud se jim nějak "nerozsvítí" - a nebo neonemocní ...). Pocitově jsou však živé! Charakteristicky pro naši dobu jsou Vánoce tedy na první pohled zabaleny do pozlátka komerce a nejrůznějších dobových rekvizit, ale nepozbyly přitom vnitřní náboj. Ten je sice zdánlivě skrytý, působí však s nezmenšenou intenzitou a na určitých místech i s nezmenšeným jasem. Kdo chodí na půlnoční mši vánoční, ví, že kostely ve městech jsou zpravidla plné, na rozdíl od zbytku roku. A i na těch vesnicích, kde přes rok dochází pravidelně jen pár starších lidí, je návštěvnost o Vánocích vyšší. V této chvíli je třeba se ptát, co tito lidé prožívají, jaká potřeba je přivádí o mrazivé půlnoci do kostela, když celý rok do kostela nepřijdou a teď by navíc mohli s plným břichem zůstat v teple své postele? Myslím, že i ti, kteří nerozumí zcela křesťanskému poselství a knězovu kázání, nepopřou intenzitu oné hodiny prožívané v kostele - onen mimořádný pocit čehosi svátečního, smířlivé pospolitosti, kdy vedle sebe stojí nejrůznější lidé, všichni bez rozdílu pozvaní na "hostinu Páně" a zakoušející třeba i nejasně uvědomovaný průběh mše (která je ve své duchovní podstatě symbolickou očistou, proměněním a znovuzrozením). A i ti, kteří se normálně nepokřižují, učiní tak nakonec nebo alespoň s povznesenou duší vnímají okamžik závěrečného požehnání a propuštění, kdy kněz v dialogu s věřícími říká: Pán s vámi (odpověď: I s tebou). Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý (odpověď: Amen). Jděte ve jménu Páně (odpověď: Bohu díky.). - Štědrovečerní večeře, dárky (Bůh nám totiž nejdříve daroval svého syna), jesličky atd. jsou další, byť mnohdy méně jasně uvědomované, ale přesto spontánně prožívané symbolické vrstvy téhož jádra... Eva Jirková, autorka článku "Vánoce jako vynalezená tradice nebo ambivalentní rituál?" publikovaném na Folklorwebu, cituje statistické výzkumy z roku 2004, z nichž vyplývá, že přestože velká část českého národa nedává najevo víru v Boha, tak ve své většině udržuje nejrůznější vánoční zvyky (Štědrý den 94% Čechů tráví doma s nejbližší rodinou; stromeček má 93% domácností; kapra má 88% Čechů; vánoční cukroví peče 88% domácností a 75% poslouchá nebo zpívá vánoční koledy; 43% se půjde/chodí podívat na jesličky do kostela a 35% navštíví půlnoční mši) a podivuje se: "Je zajímavé, jak lidé, kteří ve zbývajících dnech v roce žijí tolik různých životů, se během vánočních svátků chovají podle nepsaných, o to však přísnějších vánočních pravidel. Je také docela paradoxní, že diktát jednotného trávení Vánoc je tak silný v jedné z nejateističtějších evropských zemí jakou je Česká republika. Ano, Vánoce jsou ochranou tradic a zvyků - a to jak národních tak rodinných. Vyjadřují tak nostalgii moderních industrializovaných společností po opravdovém, ručně vyráběném a autentickém." - Nu, i tak se dá na věci dívat... Jenže ani ateista se nemůže odříznout od své nejhlubší podstaty, i kdyby stokrát chtěl. Ona ho vždy v nějaké formě dostihne. Závěrem bych chtěl ještě jednou upozornit na zásadní rys symbolů, rituálů a tradice. To všechno jsou určité prvky lidské kultury, které odpovídají povaze a zákonitostem psychické i fyzické roviny lidského života v nejhlubším slova smyslu. Tradice je svým způsobem po generace předávanou zformulovanou či artikulovanou potřebou duše či těla. Ztratí-li se z nějakých důvodů (vnitřní psychický vývoj člověka, změna prostředí atd.) tato potřeba, ztratí se i tradice, protože ztratí svou funkci. "Vyhoří, vysuší se." Zůstane nanejvýš zaznamenaná jenom jako dobový dokument, ilustrace nějakého stavu nebo téma divadelního či folkloristického představení. Tradice nemůže být z našeho hlediska tedy ani "vynalezená" ani "vymyšlená", jak se o ní někdy mluví, což platí i pro symbol a rituál. Živý symbol a živý rituál (a jenom o takových má smysl mluvit, chceme-li zkoumat živého člověka - živého i v minulosti!) odpovídají vždy nějaké konkrétní duševní matrici, nějakému principu či potřebě a jako takové jsou i zrcadlením skutečného stavu člověka jako jednotlivce i jeho společenství. To, co oživuje symbol či rituál, je emoční, pocitová vazba, která jej přímo spojuje s konkrétními psychickými rysy či oblastmi a dává nám tak - při pohledu zpět - i možnost po nich pátrat a zkoumat je. Samozřejmě, to lze pouze za předpokladu, že uznáme existenci duše a její struktury. Svůj článek skončím závěrečným konstatováním, že Vánoce jsou živým, rezonujícím symbolem, který vyjadřuje určitou archaickou potřebu lidské duše (Pozn. 2). Nebo jinak - z pozice hlubinné psychologie - odpovídá určitému psychickému archetypu. Jeho energetický potenciál směřuje z hloubi lidské duše do různých úrovní života jednotlivce i společnosti a tam se vybíjí skrze naše chování (dané naší přirozeností i svobodnou vůlí) v nejrozmanitějších scénách pestrého dobového filmu. Pozn. 2: "Vezmete-li si člověka roku 1992, část své podstaty v sobě nese již zbudovánu - tou částí je jeho archaismus, jeho genetický kód, psychologická podmíněnost, která obsahuje milióny let zkušeností a způsobů chování vepsaných do naší povahy. Jsou to rysy maskované, ale téměř neměnné. A vedle této prvotní podmíněnosti a archaičnosti je tu přizpůsobení formám života, tedy to, co právě vzniká, co je naším dílem svobody, naší možností změny. Chceme-li poznat sami sebe, musíme se poznávat ze dvou aspektů: archaického a svobodného. Archaický aspekt můžeme objevovat zevnitř pomocí symboliky, jež nás vždycky odkazuje k hlubinám našeho bytí." (René Alleau: Hermés a dějiny věd, Malvern, Praha 2005, 2. rozšíř. vyd., str. 15 ) /konec II. - závěrečné části/ Diskuze ke článku |
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
