|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
Ideální Vánoce? V našich zeměpisných šířkách a délkách jsou to Vánoce trávené doma s rodinou, plné radosti, klidu a hojnosti jídla a darů; "svátky klidu a míru", kdy je přán "pokoj všem lidem dobré vůle" a my sami přejeme lidem okolo sebe "šťastné a veselé" a "bohatého Ježíška". Ideál (teorie) se však často výrazně liší od reality (praxe), protože ideály často zůstávají ideály právě proto, že jsou příliš náročné a nedosažitelné(*1): "Vánoce představují nemožný ideál dokonalé rodinné jednoty, vyjádřené v dokonalých dárcích, v atmosféře přetékající radosti a zábavy", poněvadž "jedna věc je poskytovat podporu, ale jinou být společně uzavřeni doma po několik dní v silně ritualizovaném kontextu, v němž jsou přijatelné pouze společné aktivity. Jako v případě hinduistického systému věna a sňatku, mnozí ze zúčastněných mají hluboké pochybnosti, přesto se cítí neschopni se zvyku vzdát. Příliš mnoho lidí by to rozčílilo"(*2). A tak se rodinná idyla často může změnit v ponorkovou nemoc, nepřetržitý a hlučný proud vánočních koled se může stát při celodenním poslechu nesnesitelným a "povinnost" rodinných návštěv může vyvolávat podobný odpor. Nejenže jsou Vánoce samy o sobě svátkem plným ambivalencí, my sami coby jejich účastníci míváme vůči Vánocům ambivalentní postoje: rozčilují nás požadavky na nás kladené - požadavky na náš čas, energii, kreditní karty a trávící ústrojí, a kdesi v sobě slyšíme hlas nepříjemných pocitů vyprovokovaný nákupním běsněním, charitativními kasičkami, falešně znějícími koledami a kocovinami z firemních večírků. "Vánoce jsou svátky rituálních teroristů. Společenské rituály velí: o Vánocích se chodí na návštěvy! Scházíme se, radujeme se, potřásáme si rukama. Tyto svátky jsou mi protivné jako fotbalový fanoušek. Skandování "kdo neskáče, není Čech - hop, hop, hop!" je stejně hloupý rozkaz jako výzvy k povinnému slavení, těšení se a přechodu do sváteční nálady. Neskáču, neslavím a místo tolerance bývám okolím vyobcován. Kdo nechodí na vánoční besídky, není..."(*3). Zároveň však máme obavy ignorovat vánoční zvonkohru naděje a dobré vůle. Tento dvojznačný postoj se mj. odráží i ve filmech a textech s vánoční tématikou, v nichž se však z počátečního zoufalství nakonec vyklube ničím nerušená idyla. Zřejmě nejklasičtějším příkladem je Dickensova Vánoční koleda: Scrooge (Skrblík) vnímá Vánoce nejprve jako nepříjemnou a nežádoucí, ale společností diktovanou, přestávku ve vydělávání peněz, ale nakonec se z lakomého misantropa promění ve štědrého filantropa. V souvislosti s tématem rozporu ideálu a reality symbolicky působí skutečnost, že ani oslavy přímo v Ježíšově rodišti - Betlémě - bohužel vánoční "klid a mír" po několik posledních let neprovázel. Leží totiž na okupovaném území a tamní oslavy Ježíšova narození často provázely nepokoje a pouze skromné oslavy; teprve v roce 2004 mohl Betlém přivítat větší počet poutníků. Rozpor ideálu a praxe může - v souvislosti s Vánocemi - nabývat tří podob: 1. Neschopnost dosáhnout vysněného a žádaného ideálu, spojená s pocity viny, osamělosti, nedostatečnosti. 2. Záměrný a aktivní vzdor vůči společenskému tlaku, který ústí v "netradiční" způsob slavení Vánoc. Možné alternativy ke konvenčnímu trávení vánočních svátků mohou mít podobu vánočního zájezdu k moři či na hory; luxusní štědrovečerní večeře v jednom z pražských hotelů; či ekologických Vánoc bez zeleného stromečku, bez kapra a exotického ovoce(*4). Nekonformní slavení Vánoc může nabývat i dvou dalších podob: slavit duchovně (tedy křesťansky) nebo neslavit vůbec. Vánoce neslaví především lidé, jejichž profese vyžaduje "plné nasazení" i v době Vánoc (jako např. hasiči, lékaři a sestřičky v nemocnicích či domovech důchodců)(*5). 3. Rezistence vůči současné vánoční praxi, především vůči materialismu a duchovnímu vyprázdnění Vánoc (mj. ve jménu politické korektnosti). Kritika vánočního konzumerismu je dnes vlastně již nedílnou součástí předvánočního tisku či veřejných proslovů. Například ve Spojených státech každoročně probíhá program iniciovaný členy metodistické církve s názvem Hundred Dollar Holidays jehož cílem je omezit "vánoční rozpočet" rodiny na maximálně sto dolarů a neutracenou částku investovat na charitativní účely. Mnohem radikálnější je tzv. Christmas Resistence Movement, které si klade za cíl Vánoce zcela bojkotovat, tedy neslavit vůbec. Jednou z vlastností rituálu je ta, že v některých případech dovoluje lidem vyjádřit emoce, které by za "normálních" okolností představovaly hrozbu pro sociální řád (jako např. karnevaly plné sexuality a sociální inverze). Někdy ale tuto funkci - tedy zajistit kontinuitu společnosti - neplní. Mohou totiž dávat prostor těm, kteří si přejí změnu stávajícího řádu: v rituálech chudí a utlačovaní vyjadřují svou nespokojenost se stávajícím systémem, ať už skrytě či explicitně. I vánoční svátky jsou takovou příležitostí se svým jednáním vyjádřit k jejich průběhu; resp. příležitostí se vánočních rituálů účastnit, kritizovat je či zcela bojkotovat. Někteří lidé se nepodřizují "společenskému diktátu" a Vánoce slaví buď "netradičním" způsobem anebo vůbec; nicméně tato nekonvenčnost se (alespoň v České republice) nepohybuje na úrovni organizovaného a masového vzdoru.
Množstvím času, peněz a energie, které jim každoročně věnujeme, Vánoce zastiňují hlavní křesťanský svátek - Velikonoce - a jsou jediným křesťanským svátkem, který vzdoruje tendenci vytěsnit křesťanství na okraj společnosti. V určitém smyslu jsou vlastně Vánoce protipólem Velikonoc, neboť oslavují návrat slunce a jejich datum se řídí podle solárního kalendáře, zatímco Velikonoce se coby pohyblivý svátek slaví podle kalendáře lunárního. Velikonoce odkazují na transcendentní (čili i v jistém smyslu vzdálenou) rovinu lidského života, na tajemství, jehož pochopení není snadno dostupné. Vánoce naopak odkazují na rovinu pozemskou, na "každodenní" zkušenost každého z nás. Velikonoce jsou svátkem oběti a utrpení, zatímco svátek narození je svátkem naděje a radosti. Zůstaňme však u svátků vánočních a různých úhlů pohledu, z nichž lze jejich podobu a význam nahlížet a hodnotit. Jeden z nich pohlíží na Vánoce jako na "vynalezenou tradici", která prošla hned dvojí proměnou: z veřejného svátku sociální inverze se stal rodinný svátek zdůrazňující děti a idealizovanou vizi domova a z tohoto rodinného a náboženského svátku se Vánoce vlivem rostoucí komerce proměnily do sekularizovaných orgií masového konzumu. Za základní rámec interpretace Vánoc jsem však zvolila jinou perspektivu - a to definici a funkci rituálu a svátku, který je vždy v určitém napětí (dokonce opozici) vůči každodenní rutině. V tomto smyslu jsou i vánoční svátky specifickým typem času, místa a způsobu chování. A kromě takového "převrácení" každodennosti je ve Vánocích skryta i řada ambivalencí a paradoxů. Základními ambivalencemi současných Vánoc jsou následující dvojice vzájemně propojených (komplementárních) aspektů, na něž lze vnitřní strukturu Vánoc dekomponovat(*6): * duchovní - materiální; * soukromé - veřejné; * lokální - globální. Tento druhý interpretační rámec považuji v mnohém za "výživnější" - otevírá totiž bohatší, i když složitější, perspektivu a je ve své podstatě reakcí na příliš jednostranný a zjednodušující "moderní manicheismus", podle něhož posvátnou myšlenku Vánoc znesvěcuje rostoucí konzumerismus a spotřeba. Náboženská a materiální dimenze Vánoc se totiž vzájemně nepopírají, nýbrž prolínají a doplňují. Z výše zmíněných dichotomií jsou pro současné Vánoce důležitá a charakteristická především dvě klíčová slova: rodina a konzum. Těžištěm vánočních svátků už není vtělení Božího Syna, ale domácí oslava, která má stabilizovat rodinné a přátelské vztahy: "Nejvlastnějším liturgickým místem postmoderních Vánoc není kostel, nýbrž obývací pokoj, soukromá katedrála naší intimity"(*7). Slovo Vánoce se dnes používá jako synonymum pro pospolitost, pro "být spolu" a zároveň (a možná mnohem více) jsou synonymem pro štědrost, hojnost. Vánoce tak leží uprostřed dvou sfér - rodiny a ekonomiky, které se účastníci Vánoc snaží prostřednictvím řady vánočních rituálů transcendovat a znovu potvrdit důležitost rodiny v neosobním světě. I když se zdá, že více než původní myšlenka Vánoc - symbolický obrat - je stále více důležitější obrat ekonomický, zůstávají vánoční svátky především oslavou pospolitosti a vzájemných vztahů, ať už na jakékoli úrovni. V Japonsku jsou Vánoce příležitostí k luxusním večeřím ve dvou neboli oslavou romantické lásky, v inuitské vesnici na Aljašce oslavou celé komunity a na Trinidadu oslavou vlastní etnické identity a příslušnosti. A v souvislosti s globalizací se objevuje ještě další rovina vztahů: "Čím více lidí věří, že jejich slavení je projevem globálního jednání, rituálem opakovaným miliony po celém světě, tím více jsou Vánoce vnímány jako prostředek vytvoření vztahu mezi oslavujícím a světem obecně"(*8). Dnes to tedy není křesťanské evangelium o narození očekávaného Mesiáše, ale spíše evangelium toužebně očekávané prosperity, co se šíří spolu s vánočními symboly. Coby globální a multikulturní svátek a díky své schopnosti "přisvojovat si, tedy zajišťovat svou identitu téměř bez ohledu na obsah rituálů, které se odehrávají v jejich jméně"(*9), tak Vánoce pravděpodobně přežijí kritiku a bojkot ze strany svých odpůrců i duchovní vyprázdnění ve jménu politické korektnosti. Co říci závěrem? No přece "šťastné a veselé." Navzdory všem vánočním paradoxům a ambivalencím a nehledě na to, zda budete v příštích časech předvánočních pokorně očekávat příchod Spasitele anebo podlehnete všeobecné nákupní apokalypse anebo dokonce zvládnete obojí, ať Vašimi Vánocemi zní jedno-hlasná zvonkohra radosti, veselí a naděje. Poznámky: (*1) V antropologii se pro takové rozlišení vztahu mezi ideálem a realitou, resp. sociální strukturou a jedincem používají pojmy structure (struktura) a agency (jednání). Proti jednání, tedy schopnosti být zdrojem a původcem činů, totiž stojí určité struktury, které jednání omezují, časově přetrvávají a zároveň mu propůjčují jistou sociální a kulturní pravidelnost a předvídatelnost. Jedinci vlastně vždy jednají v rámci historicky vytvořených struktur a procesů, ale skrze své jednání dosahují nových souvislostí a směrů ve vytváření sociálního života (Barfield, Thomas (ed.) 2000. Dictionary of Anthropology. Oxford: Blackwell Publisher Ltd.) (*2) Searle-Chatterjee, Mary 1993. Christmas Cards and the Construction of Social Relations in Britain Today. In Miller, D. (ed.). Unwrapping Christmas, s. 176-192. Oxford: Clarendon Press, s. 189. (*3) Macháček, David. 2004, 23-26.12. Proč neskáču, proč neslavím. Hospodářské noviny. (*4) Vitvarová-Vránková, Kateřina 2004. Kašlat na Vánoce. TÝDEN, 52/53. (*5) Ke známým "odpíračům Vánoc" patří především Svědkové Jehovovi, kteří jsou jedinou náboženskou skupinou, která uznává Ježíše za Božího syna, ale Vánoce neslaví. S odkazem na to, že v Bibli není uvedeno datum Kristova narození. I za socialismu byli jediní, kdo kvůli víře Vánoce otevřeně bojkotovali. Neslaví narození Krista, ale ani narození kohokoli jiného - protože slavení narozenin je v Bibli podle nich spojeno jen s lidmi jiného náboženství (například tam jsou popsány narozeniny krále Heroda). (*6) Daniel Miller interpretuje Vánoce jako twin-peaked holiday (svátek o dvou koncích), jenž v sobě zahrnuje dva protikladné elementy - odstředivý (karnevalový, soustředěný na veřejnost) a zároveň i dostředivý ("vážný", soustředěný na rodinu). Vnitřní struktura a dynamika Vánoc spočívá v napětí mezi těmito dvěma elementy (Miller, Daniel 1993. The Theory of Christmas. In Miller, D. (ed.). Unwrapping Christmas, s.3-37. Oxford: Clarendon Press). (*7) Schrom, Michael. Jesličky a kříž [Online]. Dostupné: http://old.katyd.cz/perspektivy.php?id=14 (převzato 13.12.2004). (*8) Miller, Daniel 1993. The Theory of Christmas. In Miller, D. (ed.). Unwrapping Christmas, s.3-37. Oxford: Clarendon Press, s. 31. (*9) Ibid, s. 24. I. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? II. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? III. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? IV. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? V. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? Diskuze ke článku |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
