FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Věra Domincová

Články

10/08/2006 • Věra Domincová
autor článku: Antonín Vrba

Slovácký gen – Věra Domincová, uznávaná interpretka lidové písně a držitelka ceny města Uherské Hradiště pro rok 2006

Otvírání vzpomínek Věry Domincové
„Můj život je obrovská kronika...“ řekla mi v závěru telefonického hovoru osobnost slovácké lidové pěsničky Věra Domincová. To bylo taky pro moji zpravodajskou novinařinu vítaným signálem, že se k povídání na tento Gen nijak zvlášť nemusím připravovat. Navíc jako folklorista jsem při setkávání s hradišťskou muzikou dávno věděl, co je to za zpěvácký sólový fenomén v Hradišťanu, a tak jsem se předem moc těšil na naše první kontaktování „z očí do očí“. Na druhý den po domluvě rozhovoru jsme už seděli společně v příjemném prostředí uherskohradišťského Vináriusu u skleničky Souvignonu. Atmosféru nám zvukově „oslňoval“ Slunovrat od Hradišťanu, muziky s kterou bije srdíčko paní Věry po celou dobu její „zářící“ zpěvácké kariéry. Její „jasná“ řeč byla vyjadřována s úsměvem, ale i s vážností. Při nostalgických vzpomínkách vycházely z výrazu obličeje určité emoce měnící se až do podoby slz v očích a to hlavně při vyprávění o HRADIŠŤANu a zvláště pak o primáši Jurovi Pavlicovi. Bez okázalosti se mi opravdu otevřela obrovská kronika jejího života, s které kvůli nedostačujícího prostoru v novinách, předkládám jen několik málo stránek.

Ve zpěvu jablko nespadlo daleko od stromu
Dar zpěvu má po mamince Ludmile. „ Možná, že maminka ho zdědila od svého otce. Byl výborný zpěvák a navíc hrál ohromně na harmoniku. Maminka zpívala dlouhá léta až do svých pětasedmdesáti roků ve zdejším sboru Svatopluk. Začala jsem zpívala doma, v mateřské školce. Slova jsem pořádně ani neuměla a maminka se musela ptát učitelky v mateřské školce, co to vlastně zpívám, protože jsem to koulila šíleným způsobem“, říká paní Věra. Její první vystoupení na veřejnosti bylo v roce 1939 právě v mateřince. „Třeba su já malé ptáče, málo ešče vím a znám, ale že jsem tatíčkova, to já přece dobře znám. A potom se pokračovalo: „Ešče sem já malenačka, říkává ně matička, ale seč vím, že jsem Češka, třeba, že jsem maličká... A to prý jsem potom začala plakat, utíkala a dala mamince hlavu do klína,“ neubrání se dojetí při této vzpomínce.

Její rodinné kořeny pravděpodobně bojovaly s Napoleonem
„Původně jsme se jmenovali Mayerhöferovi, ale kvůli otcovému bratrovi a jeho rodině, která měla údajně problémy po válce s německým příjmením- a to nechápu dodnes proč, tak tatínek nás nechal přejmenovat na Milevských. Já jsem s tím v těch mých jedenácti letech nesouhlasila a říkala, že jsem Mayerhöferová, žádná Milevská. Potom jsem se dozvěděla, že za války se zjišťovalo, zda jsme arijského původu a tak jsem přišla na to, že Mayerhöferův rod, až do čtvrtého kolena, sahal do Slavkova u Brna. Tam se zřejmě ocitnul můj prapradědeček z Rakouska, který přišel s rakouskými vojsky bojovat s Napoleonem. Oženil se tam a zůstal. Když jsem po letech přijela do Rakouska a hledala jsem v telefonním seznamu někoho známého, kde jsem našla dvě stránky Mayerhöferů a už je mi to jasné,“ míní o svých dávných předcích Domincová.


Sen o studiích na zahraniční obchod se rozplynul
Školu navštěvovala v Komenského ulici- pět roků v obecné a čtyři v měšťanské- a dosahovala výborných výsledků. „Po škole jsem chtěla jít studovat obchodní školu se zaměřením na zahraniční obchod a ta byla jediná v Čechách v Plzni. Naši absolutně pro to neměli pochopení z různých důvodů a nevěděli, co se mnou. Moje teta, která byla sekretářkou ředitele na okresní nemocenské pojišťovně, pak přišla za našimi s tipem, že v Olomouci je učební místo na zubního technika. Co mi jiného zbývalo, než tam jít. Později jsem si udělala střední školu s maturitou v Brně. Po letech mi bylo nabídnuto dělat vedoucí zubní laboratoře v hradišťské nemocnici“.

Do Slováckého krůžku ji dovedl bratr a stala se tak nevěstou i Hradišťanu
„V roce 1952 mi řekl brácha, který už navštěvoval Slovácký krůžek, že mu řekl Jarin Čech, abych přišla do „krůžku“. Chtěli vědět, jak to bude s mým zpíváním. Jaroš Staněk byl tehdy v sanatoriu a primášoval František Hamada. Chystal se nějaký program svatebních písniček. Ze stávajících děvčat, které tam zpívaly sóla, tam nebyla žádná schopná přednést požadovaný repertoár,“ říká. Tak přišla v 17 letech, zpěvem obdarovaná mladá dívka, na zkoušku a hned dostala hlavní roli nevěsty. Ve Slováckém krůžku měnícím se na Hradišťan zůstala jako aktivní sólistka úctyhodného půl století života. Na sklonku devadesátých let začala spolupracovat s Old Stars Hradišťan.

Při zpívání nemohla být tanečnicí
Na začátku v souboru Věra Domincová i tančila a učil ji to Franta Vališ z Mařatic, výborný tanečník, zpěvák přímo na jevišti. Dlouho to však netrvalo. „Ty musíš přijít před publikum jako osobnost, jako zpěvačka a ne abys tam napřed trdlovala, a poté šla udýchaná zpívat, řekl mi Jaroš Staněk a já jsem to vzala na vědomí. Už se také dělaly náročné choreografie a při mojí výšce a váze nebylo ani možné, aby mě tanečníci vyhazovali do vzduchu, a tak jsem s tancem skončila. Zpívala jsem ještě s dívčím sborkem „cepovaný“ Jaroslavem Čechem, kde byla Milada Šustáčková, Milada Pláteníková, Jindra Staňková, Zdenka Minaříková, Bohuška Šamořilová a další. V jednu dobu se k nám přidala i Vlasta Grycová“.

Muzika musí hrát tak, jak zpívá sólista
„Hodně příznivců folkloru si myslí, že sólový zpěvák musí zpívat podle muziky. Není tomu tak, i když jsou určité meze. Zpěvák tvrdí muziku, protože vždycky má jinou náladu, a od toho ta lidová písnička je. Proto je tolik variant třeba jedné písničky, protože ten zpěvák v tom okamžiku uletěl a nemohl si vzpomnět na to správné slovo a dal si tam svoje,“ tvrdí.


Paměť na texty ještě má, noty ke zpěvu nepotřebuje
Hezkou a úsměvnou vzpomínku má na muzikanta Luboše Svatoše. „Když měla legendární strážnická zpěvačka stařenka Procházková kolem devadesátky, byl s ní nějaký medailon. Přišel za mnou Luboš a říká, Věro, stařenka prohlásila, že když nemože spat, tak sedí na posteli a zpívá si. Já sem tě viděl jak na té posteli sedíš a zpíváš si až budeš mět sto roků... Samozřejmě, že si člověk přeje, aby se dožil vysokého věku, ale- zdůrazňuji ale, aby mu to myslelo. Být někomu na obtíž a jenom že žít, to ne. Já si zatím pamatuji dost textů pěsniček (zaklepala pověrčivě na dřevěný stolík) a přitom neznám jedinou notu. Já to všechno jenom slyším. Musím říct, že to je dané Bohem, dané v člověku. A ty noty když zpěvák zná, tak je to možná nějaké plus, ale já je nepotřebuju a dovedu barvit hlasy i v různých podobách v pohodě,“ prozrazuje na sebe s úsměvem obdivuhodnou vlastnost Domincová.

Písnička může putovat
Zpěvačka Věra Domincová je věhlasnou interpretkou především „pěsniček“ z regionu Uherskohradišťska, ale nebojí se i písní, o kterých by se dalo říct, že měly původ na Slovensku. „Přešly do našeho regionu a zpíváme je my, dalo by se říct jako moravští Slováci. Písnička putuje jako lidé. Já si myslím, že je to celkem pochopitelné, protože když obyvatelstvo migrovalo z určité oblasti do druhé, tak přenášelo svoje zvyky. Podobně je tomu i s písničkou“.

Blízko měla k horňácké muzice, kroji a dalším kapelám
V „rozkvétající“ době jezdila také účinkovat Domincová s horňáckou cimbálovkou „Majstra“ Joženy Kubíka, kde působil i nezapomenutelný bavič a vypravěč Vašek Mlýnek z Kuželova. „Vzpomínám, jak jsme jeli vystupovat do Prahy, seděli v přetopeném kupé ve vlaku a Vašek začal vykládat vtipy. Náhle řekl: Stúpni se Věrko!... a vložil hlavu do mojí „brázdy“. Potom to vykládal jako fór a bavil tím okolí“, říká se smíchem Věra. Přesto, že má zpěvačka obrovský vztah ke hradišťskému kroji, zamilovala si kroj horňácký, do kterého se ráda a často strojila. „Je lehoučký a přitom mi, jak říkali všichni, moc slušel. Je to prostá krása a výšivka je přímo nádherná. Také jsem hostovala s CM Viléma Zahradníka, BROLNem- i když ne moc, protože jsem nemohla přijít na chuť tónům muziky,“ vypráví Věrka.

S Hradišťanem po světě
„Ani nevím, kde mám začít a asi některou zemi opomenu vyjmenovat. Vím však, že první umělecký zájezd byl do Rakouska se souborem a muzikou. Byl to krásný, nezapomenutelný zážitek. Na naše vystoupení přišli v roce 1952 krajané žijící ve Vídni, a když jsem začala zpívat Ej lásko, lásko, tak všichni při tom brečeli,“ vzpomíná Domincová. S folklorem projela téměř celou Evropu. Představila se v Tunisu i dalekém Japonsku a Severní Korei. V posledně jmenovaném státě jsem před dvaceti lety s muzikou zpívala Kimersenovi (nevím jak sa to píše) a jako host byl s námi Jožka Černý. Byl to pro nás velmi poučný zájezd. Teprve tam si člověk uvědomil, co je to za hrůza, ta povaha asiatů spojená s komunismem. Bylo to něco úplně příšerného a je tomu tak i v současnosti“.


Hradišťský folklor se dostává ve světě pod kůži
Na různých vystoupeních v zahraničí měl vždy celý Hradišťan u diváka velký úspěch. Do dneška tomu nemůže Věra dojít na kloub, proč? „Vždycky jsem říkala, čím to je, že nejenom když ti tanečníci tančí a muzika hraje, ale když se i zpívá, že to ty lidi zaujme, že se ta naše melodika dostane všem lidem na světě nějak pod tu kůži. Nevím čím to je, že ty naše hradišťské melodie jsou tak okouzlující. Ve Francii se pokaždé zahajuje festival v kostele a to mě Jura Pavlica vybídl pojď, zazpíváš Okolo Hradišča. A já mu odpovídám, že proč, vždyť nerozumí slovům a ta melodie je taková jednoduchá, nic jim to neřekne. Ale nakonec tuto písničku chtěli vždycky všude. To je na tom strašně zvláštní. V Belgii jsme zase přednesli píseň Za tú horů, za vysoků, a kdekoliv jsme to zpívali tak všichni brečeli, a potom nás ještě upozorňovali s prosením, že to nemáme zpívat, nebo budou zase brečet. Takže řekla bych, že tyto dvě písničky se ve světě nejvíce líbily. I když jsme měla například v Německu přeložený text slovácké písničky do němčiny, odmítla jsem to a zpívala ji po našem.

Emigrovat chtěla, ale...
Při tolikém cestování po světě byla v době hluboké totality i lehká možnost zůstat natrvalo za hranicemi od domova. Navíc když totalitní režim v té době poznamenával Věru Domincovu a v osobním životě ji to dával výrazně najevo. „Emigrovat jsem chtěla na zájezdě v Belgii, a to má takový podtext, o kterém bych moc ráda nemluvila, i když od toho uplynulo tolik let. Samozřejmě, že při výslechu jsem musela tvrdit, že jsem tam chtěla zůstat, protože jsem se tam zamilovala. Prostě tam byl takový vztah s jedním Francouzem, ale ono to bylo úplně jinak. Já jsem splnila svůj úkol a potom jsem se pokorně vracela domů. Protože, mám kořeny na Moravě, i když mně poté všichni říkali, že jsem tam měla zůstat a měla bych tam obrovské možnosti, vydělala bych si peněz. Na základě tohoto mého extempore jsem potom měla samozřejmě zaracha. Výslechy s estébáky nebyly příjemné, ale nějak jsem to zvládla a dali mně dištanc na dva roky, že nesmím vůbec s Hradišťanem účinkovat. Ono se to protáhlo na víc, a už ani nevím o kolik, že jsem ani do Polska nemohla...,“ hovoří Věra zamyšleně a smutně o době „práskačů“, s kterými se bohužel setkala i při folkloru. „Nadále je potkávám. Jsou to pro mne lidi bezvýznamní a jako bych je neznala. Na omluvu nečekám. Nech se se svědomím vyrovnají sami, zda požadovali „donášení“ za svou morální povinnost,“ vzkazuje jim.

Trému má většinou před domácím publikem
„Ano, přiznávám, že trému mám a výhradně v Hradišti. A bylo to někdy tak strašné a viditelné, že se mi tak třepal fěrtůšek. Muselo to být poznat až v hledišti,“ prozrazuje nám Věra tentokrát svého „vnitřního nepřítele“, s kterým už umí částečně i bojovat.“ „Před vystoupením si vychutnám dvě deci vína. Podotýkám ale, pouze kvalitního. Tréma na domácí půdě a hlavně před premiérou, byla způsobena tím, že jsou tady diváci velmi kritičtí a nic vám neodpustí. Před různými osobnostmi, na jiných místech mi to nevadí a bylo tam například jako v Lochotíně 16 000 diváků,“ doplňuje.

Hradišťu, Hradišťu...
Zpěvácká legenda Věra Domincová oslaví 16.června narozeniny a už nyní ji popřejme jen to nejlepší. Všechno ve svém životě podřídila Hradišťanu a konstatuje: „Hradišťan- syn, Hradišťan- práce. Vděčna jsem svému městu, že zde žiji a vůbec se zde narodila, to bylo velké štěstí. Všem lidem, kteří mně umožňovali, že jsem mohla vůbec přiblížit krásu naší lidové písně, protože to nebylo mnohdy tak jednoznačné. A především mám radost, že v Uherském Hradišti folklor žije. Nevyplní se tak přání nyní vlivného a známého člověka ze Starého Města, který před dvaceti lety prohlásil, že folklor tady skončí a bude mrtvý. Tolik souborů jako je dnes, tu totiž ještě nebylo nikdy.“



Domincová Věra v horňáckém kroji se svým bratrem (vlevo) v roce 1953.






Diskuze ke článku


Článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS