|
|
 |
FolklorWeb.cz | Články | Horňácké slavnosti z jiného soudku
Články
Na letošním horňáckém svátku se v záplavě folklorních pořadů věnovaných tradicím a výročím konala i jedna netypická a osvěžující beseda v čarovném prostředí romantické zahrady u Kynčlů, spolu s místními recesisty i těmi, kteří jsou přespolní, duší však horňáci.
Autor myšlenky gajdování a zpovídání Antonín Vrba rozdal karty, o kterých sice předem přesně nevěděl jaký mají líc, ale věřil pozvaným soukmenovcům a ti svými spontánními reakcemi, glosami, zážitky a zkušenostmi předvedli improvizovanou smršť zábavy a lidem tak umožnili netradiční zážitek svérázných postav tohoto setkání.
Návštěvníci se mohli napít na posilnění dobrého vína a zazpívat si společně s CM primáše Petra Mičky, který po jednom hudebním vstupu naznačil, že i když za svá vystoupení od Tondy ještě nikdy žádný honorář nedostal, i přesto se velmi rád těchto v pravdě "buáznivých" akcí účastní.
Pavel Popelka, gajdoš pocházející ze Strání a velký kamarád Horňáků, zahrál i zazpíval balady, při kterých běhal mráz po zádech a jako spisovatel přečetl pár úryvků ze své knihy (Z)povídání z cest o cestovatelských zážitcích s recesisty z Velké. Ti nesměli pochopitelně v zahradě u řečnického stolu chybět. Velický vypravěč, archivář a jak si sám o sobě říká "cigánolog" Martin Kuchyňka přinesl také svou trochu do mlýna a spolehlivě pobavil přítomné vlastním humorným pohledem na historii příběhů našeho slovanského národa. Jaroslav Kočárek, mužíček, který neumí zpívat, ale na výpravách umí bavit spolek, připravit proviant, dobře rozdávat, někdy i z cizího, vždy však v dobrém a přátelském úmyslu. Kontroverzní František Chovanec, zpěvák, tenorista s velmi vysokým hlasem, až převyšujícím, přesto vždy družný a v dobré náladě. Další příznivci a "bratré", jak si mezi sebou někteří říkají, vystupovali ve volném pěveckém sdružení Lanfešt, Jura Slovák, Luboš Zelinger, Libor Zeman, z Hrubé Vrbky dvojice bratrů Drlíků a zvěrolékař Jura Miškeřík. Přijel také vydavatel poslední cestovatelské publikace František Šalé z Boskovic. Toto seskupení příznivců dobré nálady, zpěvem a odlehčenými výroky jenom hýřilo. Udržovali tak atmosféru spolu s diváky ve veselém opojení, které zajistilo hodnocení akce mezi nejlepší na letošních Horňáckých slavnostech.
Při pohledu s odstupem je jisté, že by se komorní posezení v přátelské atmosféře magického místa mělo konat každý rok. Upozornit tak na potřebu komunikace a setkávání různých lidí ve vlastním archaickém i kulturním prostředí tohoto kraje a předávat své nehmotné statky nejen hudbou, zpěvem a tancem, ale i mluveným slovem. Radost a smích je kořením života, okořeňme si jej tedy!
Diskuze ke článku
08. 08. 2006 (11:55) • Zbyněk Žůrek: Moje Horňácké slavnosti Je pro mě nemyslitelné nevrátit se alespoň vzpomínkou k letošním Horňáckám slavnostem, protože jsou pro mě jedním z největších svátků nejen folkloru, ale především lidové kultury u nás. Přirozené a čisté kultury lidí, kteří na Horňácku žijí. Ty tři dny se všichni aktéři snaží ukázat návštěvníkům slavností to, co v nich zanechali jejich předkové. Co se v nich zachytilo a oni to nesou dál.
Nechci hodnotit jednotlivá vystoupení. Nejsem k tomu kompetentní – nevystudoval jsem žádnou etnografii ani nejsem národopisec, hudebník nebo tanečník a navíc, nebyl jsem zrovna celou tu dobu „ve formě“, abych mohl podat objektivní posudek o každém z pořadů. Řídím se vlastními pocity a vnímám atmosféru. Rozeznám co je strojené a co jde od srdce. Poznám, co má myšlenku a co je povrchní.
Přesto bych se rád vyjádřil k jednomu programu, který mě letos opravdu zaujal a ze kterého jsem si odnesl příjemný pocit a krásný zážitek. Nesl název „Nám sa porád cosi zdá“, odehrával se u velického kostela a byl věnován 10. výročí založení mužského sboru z Lipova.
Připravil ho Ladislav Jagoš – Jožíček a k oslavě tohoto malého jubilea si přizval jako hosty Mužský sbor z Velké nad Veličkou a Hrubé Vrbky, „Sboreček“ žen z Lipova, „Děvčata“ a „Kluky“ z Lipova a cimbálové muziky Petra Galečky a Jožky Staši z Lipova.
Snad poprvé, co si pamatuji, měl pořad hlavu a patu, byl pestrý a velice dobře zkomponovaný. Jednotliví účinkující věděli co mají zpívat, kdo právě teď vystupuje a kdo je po nich na řadě. Muzikanti věděli co budou zpěváci zpívat a co jim k tomu hrát. Střídali se zde sborové zpěvy i sóloví zpěváci, bez muziky i v doprovodu muzikantů, ženy i muži. Průvodní slovo Jožíčkovo udržovalo i neznalé obecenstvo v „obraze“ a mnohé objasňovalo a dávalo do souvislosti. Bylo to příjemné.
Chtěl bych tímto příspěvkem současně popřát mužskému sboru z Lipova mnoho dalších plodných let v jejich práci, aby rozdávali radost svým posluchačům i sami sobě.
Číst vše Přidat názor
poslední aktualizace:
05/08/2006
|
|
|
