|
|
 |
FolklorWeb.cz | Články | Jožka Kubík
Články
| 20/07/2006 • |
Jožka Kubík, zvaný též Jožena, Majstr |
| autor článku: Zbyněk Žůrek |
* 9.4.1907 Hrubá Vrbka // + 8.2.1978 Hrubá Vrbka
Pocházel z poměrně početného cikánského rodu, který se na Horňácku usadil někdy v polovině 19.století, a jak to bývalo tehdy v cikánských rodinách běžné, živil se většinou kovářstvím. V rodě Kubíků se houslové nadání dědilo po několik generací. Nejstarší písemně doložený muzikant byl primáš Joža Kubík z Velké (1823-1878) - praděd Jožky Kubíka.
Podle vlastního vyprávění začal Jožka Kubík hrát na housle v šesti letech. Když mu bylo patnáct, byl primášem vrbeckých Lipárů. Mnohému ho naučil zejména kontráš Jan Lipár (1868-1935). V mládí chodíval také často poslouchat pod okna hospody, když hrávala vrbecká muzika Jana Ňorka a poslechem se učil i od nich. V polovině 20.let hrával s muzikou Martina Miškeříka z Velké, od kterého ponejvíce převzal způsob melodického ozdobování nápěvu - cifrování. Teprve po roce 1935 začala krystalizovat jeho vlastní muzika, která na Horňácku začala jako první důsledně používat cimbál. Vystřídaly se v ní desítky muzikantů a její sestava se v průběhu doby a podle příležitostí různě měnila. Osobnost Jožky Kubíka znamenala mnoho pro udržení a rozvoj zpěvnosti a hudebnosti na Horňácku. Nejen svým muzikantským uměním, ale také povahou a svým "mudroslovím", kterým mluvil o hudbě, se stal muzikantskou legendou kraje.
Vedle vlivů domácích muzik působilo na Joženu také společné hraní se slovenskými cikány, se kterými sloužil na vojně v Michalovcích a Humenném. Dále to byl vliv hudebního stylu primáše Samka Dudíka z Myjavy a poslech maďarských kavárenských kapel, které tehdy vysílala rozhlasová stanice Budapešť. To se projevilo v tom, že přijal do své kapely cimbál, čímž rozšířil její repertoár a ozvláštnil barvu muziky. Hrával i technicky náročnější skladby dle vzoru slovenských a maďarských cikánů a používal v nich jinou vícehlasou strukturu, než bylo na Horňácku zvykem. Kubík však těmto vlivů nemohl tak dobře podlehnout zejména proto, že žil a hrál v prostředí, kde byla živá místní tradice písňová a taneční s mnoha vynikajícími zpěváky. Především ti vždy určovali hlavní repertoár, těm bylo třeba podchytit píseň a zahrát v tanci správně "pod nohy". Jinak by se zde muzikant neuplatnil. V tom, co hrál Kubík horňáckého, byl Horňákem při všech zvláštnostech mentálního i muzikantského rázu.
Jeho hra dosti kontrastovala s hrou vrbeckých Ňorků, kteří měli v této oblasti významné postavení. Nebylo divu. Stačilo pohlédnout na mozolnatou a tvrdou rolnickou ruku sedláka Ňorka a srovnat ji s rukou Kubíkovou, od mládí pěstěnou pro muziku. Velkou roli hrálo i držení nástroje a způsob vedení smyčce a nasazování tónů. Častěji než ostatní horňáčtí hudci užíval ve své hře glissand, nátrylů, přírazů a dalších ozdob. Jako jediný v té době na Horňácku používal vibrato (ovšem osobité) a rád užíval oktávové skoky. Nejraději cifroval ve druhé poloze, a to tak zvláštním prstokladem, že školený houslista "by si na tom prsty polámal". Hrál vždy soustředěně a pokaždé se snažil o co nejlepší výkon celé muziky. Jeho primášský postoj ani gesta nebývaly okázalé a vymyšlené pro obdiv obecenstva, ale naprosto přirozené a podřizovaly se rytmu i akcentům písně. Jeho přednes byl prožitý, prostý a krásný.
Jožka Kubík ovládal hru na housle - prim a kontry, kontroval i na violu a velmi dobře hrál rovněž na basu. Svému švagrovi Josefu Kýrovi pomáhal v učení na cimbál, a když si v 50.letech pořídil klavír, hrával si na něj pro své potěšení sedlácké. Sám se nikdy aktivně neúčastnil tance a necítil se ani být zpěvákem, přestože písně v jeho podání zněly velmi zajímavě. Brněnský rozhlas natočil s Kubíkem v letech 1947-1974 mnoho nahrávek (asi 30 rozhlasových pásů, každý v délce 20-30 minut). Zachycen byl mj. také ve filmech Dalekonosné husle (1971), Poslední hudci (1974) a Majstr (1974). Podle těchto materiálů se Kubík jeví mezi primáši jako tvůrčí typ, který nehrával písně pokaždé stejně, ale podle okamžité nálady a invence je různě vyzdoboval.
Jožka Kubík byl člověk velmi společenský. Rád s každým vyprávěl, hlavně o muzice. Žil skromně, byl však neobyčejně pohostinný a místní i cizí milovníci lidové hudby a zpěvu ho rádi navštěvovali. Těšilo ho, že si ho považovali i "študovaní ludé - školenci", jak je nazýval. Ve vesnickém kolektivu nebylo však vzhledem k jeho původu uznání vždy tak jednoznačné a rovněž jeho úsilí o čistě muzikantskou existenci nepovažovali někteří jednotlivci za seriózní. Jeho povahové rysy, ale především muzikantské umění mu však mezi lidmi a přáteli vydobyly takového uznání, že ho postupně začali oslovovat "Majstre".
Od roku 1974 byl Kubík pronásledován chorobami, které zle působily na jeho psychický stav. Od té doby scházel a ubývalo i věcí, které mu byly milé a které k němu patřily. V roce 1975 prodal svůj klavír, několik cimbálů, jedny ze svých houslí a také se rozhodl, že už nebude hrát. Nad postupnou ztrátou zdraví a sil mnohokrát zaplakal pláčem velkého dítěte. Neuměl stárnout. Neuměl žít bez svého největšího potěšení - TĚŠIT DRUHÉ. Od roku 1975 nevzal housle do ruky vyjma oslav svých sedmdesátých narozenin. Zemřel 8.února 1978.
Výroky Jožky Kubíka se už dávno staly kořením dobré pohody v mnoha různých prostředích zvláště na Slovácku. Představují nám ho takového, jaký skutečně byl: prostý, dětsky upřímný, jednoduchý, ale v té jednoduchosti neobyčejně vtipný, bodrý a hloubavý člověk. Kdyby se někdo pokoušel vykreslit ho bez těchto jeho vlastních výpovědí, neřekl by o něm ani polovinu pravdy. Jožka Kubík je v nich doslova otištěn. Převážnou většinu těchto výroků zapsal Dušan Holý, který je také autorem knížky Mudrosloví primáše Jožky Kubíka ze které bylo čerpáno při psaní těchto řádků.
Z mudrosloví Jožky Kubíka
Z muzikantských začátků:
"Dyž ně bylo osn roků, kúpili ně mama od Sedláčka z Velkéj husle. Byly malé, ale hrály. Já sem hrál furt. A potom, jak sem byl starší, tak sem měl druhé, už veliké. Éj, ale ze mňa byla potvora. Byla zima, saňkovali sme sa dolú Matušicovým vrškem a prevelice se nám to tedy jezdilo! A já aj na tých saňkách sem hrál. Nooo, ale jaksi sme z tých saněk spadli a já na ty husle a tak z ních ostaly onom strípky."
"Dyž sem měl É strunu, hrál sem na É, dyž sem měl Á, hrál sem na Á, a dyž sem treba neměl
vláší na šmyci, hrál sem aj nakalafúnovaným glockem."
Hudecká estetika:
"To je ta pravá hudba, dyž mráz jezdí po chrbtě a vlasy stávajů."
"Děda Lipár, jaký to bývali kontráš! A oni nevěděli, co je Cé lebo septýma. Dybys ím byl rekél: Včilkaj budeme hrát v ámol, pléskli by ťa šmycem po ušoch a pověděli by: Počúvaj, jak ide melódyja, a hotovo."
"Dyž se zhusta kontruje, to je, jak dyž krúpy padajú na okno."
"Teda, pro mňa noty nemosá byt. Já si udělám onom také tečičky a hotové."
"Dyž někdo neví co je mol a dur, to je tajak dyž neví de má byt tvrdé a měkké í."
Upřímnost:
Kdysi šel Majster zvát Dušana Holého, aby šel hrát na basu. Mělo se vystupovat na strážnických slavnostech a nebylo žádného basisty. "Majstre, nemožu..." "Ale onom poď, Dušane. Poď, šak nemosí sa hrát porád onom pěkně!"
K Slávkovi Volavému:
"Ty k volantu nesedaj. Auto není pro takých ludí jak sme my. Dójde ti myšlénka - a si zabitý."
O hudbě, hraní a písničkách:
"Já si rád vyhraju, ale ešče rači si zahraju! - Nehraju pro peníze, ale proto, že to mám rád."
"Ludí, co majů rádi túto muziku, bych šeckých dal zavrít do velikého zámku. Dával bych ím tam jesť aj pit, co by sceli, ale husle bych ím dal do ruky onom ráz za týdeň. Šecko sa objí!"
"Hudba nesmí být pretvárená. Teda, to sa pozná, do pretváreně zpívá alebo hraje. Dyž to neide pretváreně, dycky to dobře dopadne. Ale jak to ide pretváreně, sbohem!"
FOTO:
1. Jožka Kubík
2. Jan Ňorek - primáš z Hrubé Vrbky
3. Muzika z Hrubé Vrbeny
4. Jožka Kubík
5. Jožka Kubík
6. Jožka Kubík
Diskuze ke článku
29. 12. 2007 (19:28) • Josef Krist: No jo.. Byl to Majstr!
Číst vše Přidat názor
poslední aktualizace:
28/07/2006
|
|
|
