|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
Jednou z podstatných ambivalencí Vánoc je polarita náboženství vs. sekularita, které jsme se věnovali v předchozí části. Provázanost posvátného s profánním činí z Vánoc vskutku "sekulární svátek". Což je ve své podstatě paradoxní slovní spojení - zatímco slovo "sekulární" odkazuje na něco nenáboženského/civilního, "svátek" je odvozený od slova světit/posvátný. V sociálních vědách dlouhá desetiletí panovalo osvícenské a pozitivistické přesvědčení o postupné sekularizaci ("odkouzlení světa"), čímž je míněno oddělení náboženství od společnosti (ubývá jeho projevů ve veřejném prostoru) a marginalizace náboženství (lhostejnost vůči němu stále roste), která může vést až k jeho zániku. Stejně tak se na první pohled zdá, že jsme svědky "odkouzlení Vánoc" - když malého Ježíška hledáme více v obchodních centrech než v kostele či jesličkách. Sekularizace však neznamená pouhý ústup posvátného: "mohlo by se zdát, že v procesu modernizace ono ´světské´ (všední) pohltilo posvátné; možná je však přesnější názor Troeltschův, že sekularizace znamená ´zesvětštění posvátného a zposvátnění světského´"(*1). Takové "zposvátnění světského" je dobře čitelné v řadě vánočních zvyků a rituálů, které jakoby získávaly náboj posvátna a tím se snažily zakrýt či zcela popřít svůj sekulární základ: z tržní komodity se prostřednictvím zabalení stává osobní dar, vánočně vyzdobené obchodní domy se proměňují v jistém smyslu v posvátný prostor; a jednou z nejdůležitějších postav, které se na těchto proměnách a kamuflážích podílí, je Santa Claus (či jiné dárcovské postavy) coby představitel zvláštní "vánoční ekonomiky". A naopak "zesvětštění posvátného" se projevuje např. tím, že Vánoce jsou čím dál méně vnímány jako náboženský svátek a stále více jako pouhé "mezidobí" - dovolená či prázdniny uprostřed všednosti zbytku roku; nebo v tzv. travestiích(*2) - Vánoce jsou totiž vděčným a populárním tématem zábavního průmyslu a spotřební kultury, v nichž jsou historické tradice sice přítomné, ale často zbavené původního významu. Příkladů existuje celá řada. Třeba film Život Briana - monty-pythonská parodie na biblické příběhy(*3) - vypráví příběh o muži, který se při objevení betlémské hvězdy narodil v nesprávném chlévě. Film načrtává hravou a absurdní paralelu ke Kristovu životnímu osudu a z toho důvodu snímek vyprovokoval bouřlivou reakci mnoha křesťanských i židovských náboženských spolků, které film obviňovaly z rouhačství a z kacířství. Finální píseň "Always Look on the Bright Side of Life...", v níž ukřižovaný Eric Idle zpívá o tom, že je třeba se na život dívat vždy z té lepší stránky, po premiéře filmu zlidověla a na některých anglických fotbalových stadionech se hrála na "útěchu" hostujícímu mužstvu po prohraném zápase. Jiným příkladem může být voskový betlém se současnými celebritami, jenž byl během adventu 2004 vystavený v muzeu Madame Tussaud´s v Londýně a který v anglikánské i katolické církvi rovněž vyvolal rozporuplné reakce. Josefa a Marii v něm ztvárnili David a Viktorie Beckhamovi; Třemi králi byli Tony Blair, George Bush a princ Philipe, vévoda z Edinburgu; jako pastýři byli vybráni herci Hugh Grant a Samuel L.Jackson a archanděla Gabriela představovala Kylie Minogue. Anebo samotný Santa Claus, který je v podstatě "zprofanovanou" postavou světce - svatého Mikuláše. Přijmeme-li fakt, že se Santa stal jakýmsi novým svatým v americkém panteonu, pak je příkladem jeho znesvěcení film Bad Santa(*4), v níž představitel hlavní role hraje "zkrachovalého kriminálníka, jenž se vždy v předvánoční sezoně vydává za Santa Clause, aby mohl se svým parťákem, liliputánem Marcusem ... vykrádat obchodní domy. Je to poněkud odvázanější děda Mráz: libuje si v alkoholu, cigaretách, sprostých slovech, nadávání dětem a hlasitém sexu v dámských šatnách. Kvůli neslušným výrazům a pár kratičkým sexuálním scénám je v Americe film do 18 let nepřístupný. A i to svědčí o tom, že to není typicky srdečný vánoční slaďák"(*5).
Relativně novodobým projevem popisované "sekularizace Vánoc" je politicky korektní slovník, který lze v mnoha západních zemích jen stěží přehlédnout. V multikulturních zemích se Vánoce stávají nejen křesťanským, ale multikulturním svátkem překračujícím hranice nejen jazyka a kultury, ale i náboženského vyznání. Jsou totiž slaveny paralelně s jinými svátky jiných světových náboženství. A s ohledem na rostoucí migraci z nejrůznějších částí světa na Západ se od 60.let minulého století prosazuje i tzv. politická korektnost (political correctness), v jejímž jméně se Vánoce mohou označovat pouze politicky (resp. nábožensky) neutrálním pojmem a zároveň jsou v jejím jméně opouštěny některé křesťanské zvyklosti, a to právě proto, že odkazují na křesťanství. Ale i politicky korektní diskurz na sebe - paradoxně - bere podobu posvátné (tedy "nezpochybnitelné") doktríny: "někteří upozorňují na paradox, že západní chápání mezinárodního řádu, který není nábožensky legitimován a snaží se udržet "naked public place" (veřejný prostor chráněný před vlivem jakéhokoli náboženství), si sám nárokuje takovou míru oddanosti, že se tato sekularita stává "posvátnou" a tím je provokující výzvou pro tradiční náboženství, která takové chápání politiky vnímají jako idolatrii"(*6). Takto "okleštěná" podoba Vánoc pak nabývá značně bizarních tvarů a variací, v nichž se zrcadlí nejen (do určité míry nutné) ústupky, ale i popírání vlastní kultury. A média se v předvánočním čase tomuto tématu věnují s obzvláštní pozorností: "Nic se však nevyrovná vzruchu, který se každoročně rozvíří kolem vánočních svátků. Už samotné slovo 'Christmas' působí na multikulturalisty jako rudý hadr na rozzuřeného býka. Obsahuje totiž slovo Christ (Kristus), a to přece nelze veřejně používat v naší supertolerantní společnosti. Jde sice o tradici, která trvá v té či oné podobě stovky let, o tradici, která je integrální součástí rytmu života v této společnosti, ale to je pro liberální osvětáře vedlejší. Mohli bychom tím urazit a ponížit naše spoluobčany, kteří vyznávají jiná náboženství. To by nebylo citlivé a inkluzivní. Jde sice o pocity, kterými vyznavače jiných náboženství indoktrinovala samotná politicky korektní levice, ale je třeba je respektovat. Levicové rady různých měst se o to upřímně snaží. V Birminghamu si už před několika lety vymysleli označení 'Winterval' (zkrácené "winter interval" nebo "winter festival" - zimní přestávka či zimní svátky). V Glasgow máme "Winter Festival" (zimní svátky). Sheffield nazývá své vánoční akce "City Lights" (Městské osvětlení) a v Lutonu si vymysleli "Lupinos" podle oblíbené série knih J. K. Rowlingové "Harry Potter". Často se používá prostě "Winter Holidays" (Zimní prázdniny) v naději, že emigrantské lidové masy nejsou dostatečně vzdělané na to, aby si uvědomily, že "holidays" jsou vlastně -- hrůza hrůzoucí - "holy days" (svaté dny). Objevují se rovněž formulace "Winter Break" a "Winter Vacation" ... Aby se vytvořila vánoční atmosféra (a zvýšil obrat), umísťují se v mnoha obchodních domech jesličky se svatou rodinou. Proti tomu se ohrazují vehementně feministky, které v tom vidí bigotní zdůrazňování tradiční buržoazní rodinky a urážku pro svobodné matky. Řada obchodů podlehla v loňském roce jejich nátlaku a vynechala svatého Josefa. Jezule bylo prý stejně nemanželské. Jiné fúrie zase napadají to, že je v jesličkách vždy baby mužského rodu, to je prý sexistické. Toto se řeší někdy alternativními jesličkami s holčičkou. ... Velká diskuse se rozvířila nedávno kolem náboru pro funkci Santy (Santa Claus) pro obchodní domy a jiné instituce. Jde o dobře placený melouch, ale háček je v tom, že prý diskriminuje ženy. Firma Woolworth se proto nechala slyšet, že připravuje oblečení i pro ženského Santu. Stejně složitá je inzerce. Specifikovat, že jde o zaměstnání výhradně pro muže, je diskriminace, i když to prý ve výjimečných případech přijmout lze" (*7). Několik britských státních institucí vydalo pro své zaměstnance zákaz jakýchkoli náznaků křesťanského obsahu vánočních svátků: Vánoční a novoroční přání je nahrazeno slovy Season's Greetings (Zimní pozdravy), Červený kříž ve svých obchodech zakázal prodej svátečních pohlednic zobrazujících cokoli křesťanského a obecní správy zakazují ve svých veřejných knihovnách vystavovat letáčky oznamující konání vánočních bohoslužeb. Podle Benjamina Kurase křesťanské Vánoce pak paradoxně "zachraňují" právě imigranti: "muslimští pekaři a kavárníci, kteří si do výloh dávají okázalé nápisy "Merry Christmas" a vystavují pestré vánoční dorty s marcipánovými jesličkami. A vypadá to pomalu jako muzeální připomínka vyhynulého náboženství a vyhynulé národní kultury. Vyhynulé z vlastní vůle"(*8). A stížnostem ve jménu politické korektnosti se nevyhnul ani symbol zimy - sněhulák. Ten údajně podle britské akademičky Triciy Cusack představuje symbol mužské dominance a podílí se na genderovém rozdělení sociálního prostoru, neboť prezentuje obraz mužské kontroly veřejného prostoru: "Sněhulák je ovšem bílý, vždy mužského pohlaví a zpravidla znázorňuje dospělou osobu. Není náhoda, že je bez výjimky mužského pohlaví, a že se staví před domem, zatímco žena zůstává a lopotí se uvnitř domu - např. připravuje vánoční oběd (...) Maskulinita sněhuláka v jeho rituální pozici v poloveřejném prostoru zahrady pravděpodobně pomáhá zdůvodnit ideologii, která udržuje tradiční genderový (gendered) prostorově-sociální systém, jež vymezuje prostor určený ženám jako privátní a omezený na domácnost, zatímco sféra vlivu muže je komerčního charakteru a je umístěna ve veřejném prostoru"(*9). A v článku Polly Toynbee pro britský Guardian(*10) se dočteme, že základní školy při nacvičování programu pro vánoční program namísto Třech králů dosadily tři královny, aby si snad nezadaly s britskými feministkami. Politická korektnost a požadavky multikulturní společnosti se však týkají nejen současné Británie. Josef Kašpar uvádí předvánoční kauzu v Itálii: učitelé jedné italské základní školy začali několik týdnů před Vánocemi roku 2004 s žáky nacvičovat vánoční koledy na tradiční předvánoční besídku, ale s ohledem na to, že školu navštěvují i muslimští žáci, vedení školy rozhodlo staré písně upravit a slovo Ježíšek nahradit slovíčkem "ctnost", což však mnohým dětem i jejich rodičům připadalo přinejmenším podivné. Následoval bleskový průzkum ministerstva školství, který zjistil, že od tradičního zpěvu koled a stavění jesliček upustila i řada dalších škol; v Trevisu dokonce nahradili hru o jesličkách Červenou Karkulkou. Případ vyvolal rozpaky i vášnivé reakce, byl označován mj. za "rasismus naruby". Na kauzu zareagoval papež při nedělní promluvě slovy: "Jesličky jsou součástí naší tradice, a kdo je opouští, přesekává samotné kořeny naší existence". Dokonce i samotní muslimové se postavili na stranu katolické církve: turínský imám Moussa případ komentoval takto: "jméno Ježíš je i pro nás posvátné, protože Korán ho považuje za jednoho z proroků, nevidíme tedy důvod, proč by mělo být odněkud vymazáváno". A boloňský imám Tareq: "nikdy jsme také nikoho nežádali, aby přestal organizovat jesličky. Právě proto, že žádáme o úctu k naší víře, respektujeme přesvědčení katolíků. Je to spor váš, italský"(*11). Absurdní situace se nevyhnula ani další evropské zemi - Francii(*12). Jak píše Klára Urbanová pro Infoservis Člověka v tísni, i ve Francii vedlo důsledné lpění na dodržování přísné náboženské neutrality k několika absurdním situacím - právě v souvislosti s vánočními svátky: "Na gymnáziu v Lagny-sur-Marne si například skupinka žáků stěžovala na tradiční ozdobenou vánoční jedličku, která stála na dvoře. Žáci upozornili ředitele školy, že se jedná o křesťanský symbol a strom tak porušuje zmiňovaný zákon. Jedlička byla na několik dní pro jistotu odstraněna. Následně byla vrácena i s oficiálním prohlášením pro studenty a rodiče, že "používání jedle jako symbolu života nebo obrození po zimním slunovratu je mnohem starší tradice než křesťanství". Hůře dopadly čokoládové figurky, které se na Mikuláše rozdávají malým dětem ve školách především v severní a východní Francii. V mateřské školce v Coudekerque-Branch blízko Dunkerque učitelé usoudili, že figurky Mikuláše odporují zákonu, protože na svém obalu mají náboženské symboly, jako je biskupská berla, kříž nebo mitra. Symboly proto pečlivě seškrábali, nakonec ale sladkosti ze školky stáhli úplně"(*13). Otázkou stále zůstává, nakolik "naše" (tedy "západní") zvyky a tradice skutečně uráží ty, kteří sice žijí vedle nás, ale Vánoce neslaví. Zatímco se zdá, že židé a muslimové s křesťanskými jesličkami problém nemají, mohou některé národní vánoční tradice paradoxně vyvolávat rozpaky či dokonce rozčilení a vytvářet určité třecí plochy v rámci jedné - euroamerické - civilizace. Např. v roce 1997 vyšel v časopise Essence článek Afroameričanky Pamely Armstrong Vreeze o jejich prvních Vánocích v Nizozemí. Podle holandské tradice je svátek svatého Mikuláše (Sinter Klaas) v Nizozemí ještě důležitější (či "viditelnější") než samotné Vánoce. Sinter Klaas přijíždí každoročně na svůj svátek ze Španělska a v doprovodu Zwarte Pieta (Černého Petra). Pro Pamelu byla šokem právě místní oslava svátku svatého Mikuláše - když spatřila bílého muže, který měl představovat právě Černého Petra, s načerněnou tváří, s rudými rty zvýrazněnými fialovou linkou a s kudrnatou "afro-parukou" na hlavě, který jako šašek či klaun pobíhal kolem dětí a oznamoval jim brzký příjezd Sinter Klaase. Touto staletí starou legendou spojenou s pouličním divadlem v Nizozemí (stejně tak i u nás) začíná období svátků. Pamela tento zvyk komentuje slovy: "tato každoroční podívaná také malým nizozemským dětem předkládá znepokojivý, básnicky podaný stereotyp, jejich vystavení vlivu černochů je často omezen na postavu Černého Petra. Následkem toho mnohé z nich nedokáží popsat rozdíl mezi smyšleným Černým Petrem a osobou afrického původu. (...) Příběh Černého Petra je naneštěstí také učí, že černoši dělají ruční práci a vyvolávají strach, zatímco běloši velí hlavní události a jsou božští"(*14). Černý Petr je prý postavou u dětí stále oblíbenější a to i v Surinamu, bývalé holandské kolonii, kde je ovšem trochu pozměněn: Černého Petra může hrát jak "běloch" tak "černoch" a svatý Mikuláš má svůj "černý protějšek" - de Goeda Pa (Dobrý Otec); ale tradiční Mikuláš je vždy "bílý". Současnou Českou republiku můžeme jen stěží nazývat "multikulturní" zemí, nicméně i u nás už se objevují výzvy, abychom začali přemýšlet o politicky korektním označení Vánoc - někdo by se totiž mohl dovtípit, že jde etymologicky o původně "svaté noce" a tedy o nepřípustnou propagaci. "...Takže je třeba myslet strategicky a, když už kráčíme do té Evropy, připravit si nějaké alternativy. Já se osobně přimlouvám za to, aby se pomalu začal používat důmyslný pomnožný novotvar "Zimnice" (srovnej "letnice"). Vím, není to stejné jako sametové, teplé a kouzelné "Vánoce", které působí na duši jako pohlazení. Když člověk slyší slovo "Zimnice", doslova s ním otřese zima a rozdrkotají se mu zuby, ale o to přesně jde. Anglické inovativní novotvary jsou zrovna tak brrrrrr!!!, ba ještě horší. Pokud se však chceme vymanit z předsudků, nesmíme být moc vybíraví"(*15). Shrnutí Vánoce jsou tedy svátkem s rysy zároveň posvátnými i sekulárními. Zůstávají náboženským svátkem oslavujícím narození malého Ježíška v chudých jesličkách a zároveň s tím oslavují bohatství a hojnost (až nadbytek); najdeme v nich polaritu mezi charitou a požitkářstvím, jednoduchostí a nadbytkem, zbožností a okázalostí, duchovním významem a konzumem. Vždyť vedle Ježíška je to i Santa Claus, kdo je příslibem budoucích darů. Náboženství tedy nebylo zcela potlačeno. Obchody nevytlačily křesťanské symboly, naopak je čile využívají. A růst komerčnosti a tržní hodnoty Vánoc posloužil k tomu, že se Vánoce staly více veřejnými a téměř všeprostupujícími. V právě popsané ambivalenci Vánoc - v balancování mezi "nekřesťanským" konzumem a křesťanskou myšlenkou - se vlastně spojují dva zcela rozdílné kulturní projekty: usilovat o bohatství a zajistit si spásu. Anebo jinými slovy (nechceme-li polaritu až natolik vyhrotit): "moderní Vánoce a jejich zakládající mýtus vytvořený Dickensem ukazují na dialektiku modernity mezi svobodou (reprezentovanou komoditami), a pokračující touhou po normativní pospolitosti (reprezentovanou dárky)"(*16). Poznámky: (*1) Halík, Tomáš 2004. Vzýván i nevzýván. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 125. (*2) Travestie je "komické nebo satirické dílo zpracovávající vážné nebo vznešené téma zlehčujícím až karikujícím stylem" (Akademický slovník cizích slov 2001. Praha: Academia, s. 776). (*3) Monty Python´s Life of Brian, Velká Británie 1979, režie Terry Jones (*4) Film vznikl v roce 2004 v režii Terryho Zwigoffa a produkci bratří Coenů; do českých kin byl distribuován pod názvem Santa je uchyl. (*5) Ciglerová, Jana 2004, 4.12. Santa je úchyl a nemám rád Vánoce. Lidové noviny. (*6) Halík, Tomáš 2003. Globalizace a náboženství. In Mezřický, V.(ed.). Globalizace. Praha: Portál, s. 142. (*7) Fronek, Josef 2001, 21.12. Merry Winterval aneb Veselé zimnice. Britské listy. (*8) Kuras, Benjamin. 2003, 21.12. Britská vánoční specialita: nekřesťanské Vánoce. Lidové noviny. (*9) Citace viz článek: Fronek, J.: op.cit. (*10) Toynbee, Polly 2000, 22.12. Welcome to Interval. Guardian. (*11) Kašpar, Josef. 2004. Itálie se pře o jesličky. Respekt 52/53. (*12) Ve Francii se však neargumentuje multikulturním diskurzem a politikou identity (země totiž klade velký důraz na asimilaci nově příchozích), nýbrž principem laicity, neboli principem naprostého oddělení státu a církve (uzákoněným v roce 1905), který je jedním z hlavních ideologických pilířů Francouzské republiky. Model rozdělení státu a církve vznikl v době vzniku občanské společnosti, jež má strach z moci církve, a se vznikem demokratických základů společnosti, ke kterým patří mj. i svoboda náboženského vyznání. (*13) Urbanová, Klára. Mikuláš do školy nesmí [Online]. Dostupné: http://www.infoservis.net/art.php?id=1069233358 (převzato 6.1.2005) (*14) Vreeze, Pamela A. 1997. Surviving Zwarte Piet. Essence, 28(8). (*15) Fronek, J.: op.cit. (*16) Miller, Daniel 1993a. The Theory of Christmas. In Miller, D. (ed.). Unwrapping Christmas. Oxford: Clarendon Press, s. 155. I. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? II. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? III. část článku Vánoce jako vynalezená tradice či ambivalentní rituál? Diskuze ke článkuČlánek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první! |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
