|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
Větrný mlýn v Kuželově - 30.dubna 2006 - Byl pošmourný deštivý poslední aprílový den, když jsem se rozhodl navštívit s novinářským záměrem prostory historické památky z roku 1842 vyčnívající nad Kuželovem. Svůj druhý "domov" vedle stálého v "německém domku" ve směru na Malou Vrbku, zde totiž našel oblíbený a uznávaný člověk, kterého si nesmírně vážím. Myslím, že s mým cítěním se shodne lidí "neúrekom", kteří znají, dá se už říct, moravskou osobnost, žijící legendu Františka Okénku z Hrubé Vrbky. Pátého května se dožil tento čilý horňácký kulturně-společenský bohatýr "pětaosmdesátky" a v dosavadním životě prožil role: učitele-ředitele škol ("rídícího" v Malé Vrbce a Hrubé Vrbce ), regionálního i místního politika, pamětníka, vypravěče, konferenciéra, písmáka, správce a průvodce kuželovského větrného mlýna, folkloristy - zpěváka, muzikanta, tanečníka, vedoucího sborů, organizátora - jednoho ze zakladatelů festivalů Horňáckých slavností a Mladého Horňácka, autora různých pořadů i mimo region a především starajícího se a věrného manžela své milované, již nežijící ženy Boženky a samozřejmě celé své rodiny. Jeho podmanivý hlas je uchován na mnoha rozhlasových a audiových nahrávkách, televizních, filmových záznamech. Byl oceněn vyznamenáními ve školství i na poli kulturním.
"Mlynári, šafári, z vašeho mlýna švarná děvčina vychází..." (horňácká sedlácká) V útulné "mlýnárské místnústce", vzdálené jen pár metrů od mlýna a od "věčné" busty muzikantského horňáckého velikána - majstra Joženy Kubíka se vítám s usmívajícím panem "rídícím". Přichází sem "súžit" už dvacet let jako správce a průvodce, kde nahradil dlouholetého předchůdce Tomáše Ševečku z Kuželova. V úvodu našeho setkání mu přeji, aby si užíval života ve zdraví aspoň do té stovky i když vím, že jeho srdíčku pomáhá voperovaný kardiostimulátor. "Chceš štamprlu obyčajnéj sliovice anebo ochucenú s medem? Mám aj režnú", nabízí se s tradičním zvykem "pána domu". "Ne, nemožu, nesmím", bráním se důrazně s poděkováním a pro něho překvapivě odmítám. Zapínám si diktafon (jak se ukázalo později na téměř dvouhodinový záznam), zatímco František přikládá polénka do roztápějících se kamen a jeho kolegyně Dana Prachařová odchází s malou rodinkou z Vlčnova na prohlídku interiéru památné usedlosti.
"Ja rodičé, rodičé, světa širokého, hledajte ně krajčíra takého... (táhlá z Velké) František Okénka se narodil v Malé Vrbce 5.května 1921 v pořadí jako třetí narozenec rodičům Tomáši a Jenovéfě Okénkovým, kteří předtím vydělali prací peníze na živobytí v daleké Americe. Vyrůstal v malozemědělské, celkově finančně zajištěné rodině, což byl také základ rozvoje Okénkovy rodiny. "Tatínek byl vynikající zpěvák, literákem kuželovského kostela, upravovatelem a sbormistrem. Ovládal písmo svaté. Byl vedoucím na různé církevní poutě. Věnoval se i činnosti družby po svatbách, když zorganizoval celý její chod. Svůj daný cíl v životě si vždy splnil. Maminka měla veliké zkušenosti z práce v Americe a chodívala s ním na veselice jako kuchařka a vypravěčka humorných průpovídek. Dovedla bavit lidi. A já abych nezůstával doma, tak právě v jejich přítomnosti jsem získával první základ, kde jsem spoustu věcí pochytil. Mamka navíc byla opravdu "studnicú horňáckých pěsniček" a znala toho více jako otec. Byla velikánská optimistka. Asi to jsem zdědil po matce a tatínkovi, že jsem s určitým cílem za něčím také v životě šlapal", vzpomíná a hodnotí svoji povahu František Okénka.
Verbujú, verbujú na Vrbeckém roli... (táhlá z Hruvé Vrbky) Do měštanky chodil tři roky přes kopec do Velké nad Veličkou. Absolvoval jednoroční učební kurs ve Veselí nad Moravou a v roce 1937 se dostal na Mužský učitelský ústav do Brna. Přitom byla předmětem i povinná hra na housle. "U mne bylo určitou výhodou, že jsem se na ně učil jako děcko u vrbeckého muzikanta Hudečka a v Kuželově u varhaníka Čambala. Do jedenačtyřicátého jsem študoval a poté jsem se dostal jako praktikant na "malovrbeckú školu". Ustanovení do učitelské funkce bylo podmíněné o způsobilosti z jazyka německého. Po prodělané způsobilosti jsem se objevil v kuželovské škole, kde jsem pobyl v učitelování necelý rok z důvodu povolání ročníků 1921 do totálního nasazení v rakouském Štýrském Hradci. Neodjel jsem tam, protože už tenkrát jsem hrával s "Kubíkovú muzikú" a díky tomu a "muzikantskému cítění" s řečí, že by bylo škoda se takovýchto jedinců zbavovat, jednoho z vedoucích pracovního úřadu v Hodoníně, který nás obdivoval na svatbě u hrubovrbeckých Ňorků, jsem se nasazení vyhnul. Jako náhradu jsem si musel vybrat manuální práci u Batě ve Zlíně anebo v Avii v Kunovicích. Jelikož jsem chodil s budoucí manželkou Boženkou, bylo pro mě blíže do Kunovic, kam jsem dojížděl na kole z privátu u Jagošů v Ostrožské Nové Vsi. Tak jsem přežil protektorát Německa. Na vojně jsem byl po válce na osm měsíců", vzpomíná na německou okupaci František.
"Daj ňa mamičko, daj ňa do školy, nech sa naučím drobnéj litéry..." (horňácká sedlácká) Po krátkém učitelském působení po vojně v Hrubé Vrbce se usazuje Okénka v Malé Vrbce, v jednotřídce, kde dostal k vyučování ve třídě 52 žáků! " Bylo to pro mne velmi náročné období, ale "pěsničku" jsem vštěpoval dětem od útlého věku. Udělal jsem si například zpěvník pro jednotlivé ročníky, aby například prvňáci nezpívali něco milostného. Vycházel jsem z domácího prostředí. Měl jsem ten záměr, aby děcka poznaly především bohatost našeho zpěvu, muziky a vůbec celé lidové tvorby regionu. A podle toho jsem také pro jednotlivé postupné ročníky učil zpěv. Až poté se mohlo rozšířit téma "širéj". I když se při kontrolní návštěvě krajský inspektor podivoval nad mými praktikami, nakonec mi to schválil s pochvalnou řečí, že se po vlastenecké stránce tak dětem věnuji. Aby děti nejprve tíhly ke svému rodnému kraji.Také v dialektě jsem mluvil u nejmladších dětí v horňáčtině, až jsem se postupně dostával ke spisovnému jazyku českému. Prostě dbal jsem o to, aby se tady ten dialekt skutečně zachoval. Myslím si, že by to nebylo ke škodě ani v současném školství, i když jsem čtyřiadvacet let z této oblasti venku", doporučuje pan "rídící" Okénka.
"Preletěu slavíček pres Javorníček, prišéu k nám dnes večér švarný Janíček..." (táhlá z Horňácka) "Mým největším štěstím v životě byla moje žena Boženka, rozená Čambalová. Kdyby nebylo jí, tak jsem toto všechno dělat nemohl. Jednak jsme měli spolu shodné zájmy. Byla vynikající zpěvačka a tanečnice, kterou jsem taky získal účinkovat do Kubíkovy muziky. Žil jsem s ní spokojeně 57 roků. Velkou radost jsem měl také z našich dvou dětí. Ve škole a studiích vynikaly a od mládí se věnovaly folkloru. Anička byla sólistkou muziky Slávka Volavého a mimo jiné si zazpívala párkrát i s BROLNem. Františka učaroval cimbál a také zpěv", tvrdí František Okénka senior.
"Hrubá Vrbka, Hrubá, otáčaj sa kolem..." (horňácká táhlá z Hrubé Vrbky) K hraní v Kubíkově muzice dohnal Okénku kamarád a výborný zpěvák a kontráš Jan Miklošek z Hrubé Vrbky. V legendárním kolektivu prožil nejvzácnější a nejslavnější momenty jeho folklorní kariéry jako muzikant, zpěvák, konferenciér. Mimo muzicírování zastával funkci organizačního vedoucího. "Při prvním setkání s "majstrem Joženú" mně lapidárně konstatoval, že já jako študovaný čuověk umím reč a budu za muziku múvit a on bude enom hrát", říká pan "rídící". Kubíkovo přání se potom plnilo celých pětatřicet roků a s jeho muzikou procestoval různé kouty tehdejšího Československa. Nejraději vzpomíná na koncertní šňůru v roce 1953 po západních Čechách pod hlavičkou Hudební artistické ústředny a hned na první vystoupení v pražské Lucerně. "Tehdy s námi hrál i Luboš Holý a v závěru pořadu jsem se pustili do verbuňku já a Luboš. Při výskoku jsme narazili houslemi o sebe a mně zůstal nástroj viset jenom na strunách. Přitom se ve verbuňku pokračovalo a sklidili jsme obrovský aplaus, i když husle padly", dodává se smíchem. O legendárním vypravěči a kamarádovi Vaškovi Mlýnkovi z Kuželova tvrdí, že dovedl úžasně pobavit v hospodách, ale tehdejší režim mu v určité době nedovolil naplno ukazovat své schopnosti přímo na veřejnosti. "Přesto jsem Vaškovi nenápadně pomohl. Brněnský rozhlas vyhlásil soutěž vypravěčů a já jsem ho tam bez jeho vědomí přihlásil. Sice mně nadával a říkal, že tam nepůjde, ale nakonec jsme ho zpracovali a Vašek tam šel. Shodou okolností si odnesl palmu vítězství. Zatímco naše muzika tím ztratila klarinetistu a budoucího vypravěče, protože hned si ho vyhledal BROLN a Slávek Volavý, se kterými začal spolupracovat", vypráví František Okénka. Z tohoto důvodu se mu otevřely dvířka do role vypravěče, kterou však více využil s muzikou Martina Hrbáče (ve škole ho učil od první třídy a dostal ho do Kubíkovy muziky chytat první muzikantské tóny už v l0 letech, pozn. autora příspěvku) se kterou hrával, pěvecky sóloval, slovem provázel od roku 1971. V Hrbáčově kapele prožil za 16 let rovněž hromadu nezapomenutelných zážitků. Hostoval jako zpěvák, konferenciér a vypravěč v muzikách Jarka Miškeříka, Dolňácku z Hluku, Josefa Varmuži, Viléma Zahradníka, v ostravském Techniku a mnoha dalších. Uváděl několikrát programy Strážnických slavností, kde jako "průkopník" vystoupil z moderátorské "budky" přímo na pódium před diváky a dovedl si se slovem pohrávat, improvizovat k danému tématu, což sklidilo obrovský ohlas diváků, kteří mu podle něho při vzájemném kontaktu vlévali určitou energii.
"Hore Velkú je cestička, kolem hájíček..." (táhlá z Hrubé Vrbky) Jubilant František Okénka stál u zrodu dvou významných oblíbených regionálních festivalů - Horňáckých slavností a Mladého Horňácka. "K založení "horňáckých" nás rivalsky vyprovokovali organizátoři Kopaničárských slavností ve Starém Hrozenkově, kteří zúčastněným Veličanům kolem jejich vedoucího Emila Kováře doporučovali, aby si něco podobného zorganizovali na Horňácku. Já jsem měl na starosti k účasti Vrbčany a Kuželovjany. Premiéra se v roce 1957 nesla v duchu odkazu starých mladým. Moc lidí bylo zvědavých jak to dopadne a bylo plné hlediště. Dopadlo to dobře a stejná atmosféra se nese i v současnosti a to mě moc těší. Oproti druhým regionúm Slovácka máme také výhodu, že jsme pomyslné "folklorní períčko" nenechali odplavat a máme u nás stále dost autentiky", říká Okénka, který v počátcích slavností několik let vedl programovou komisi a ještě donedávna dojížděl do Velké "radit" mladým autorům HS. K vzniku Mladého Horňácka vedlo podle Okénky všechny učitele jediné, že k udržování a zabezpečení této lidové kultury je důležité předávání štafety od "babiček, dědáčku" na mladší pokolení. Bylo potřeba vzniku takovéto přehlídky v "rozhojněnéj" podobě, když v jednom z ročníku vystupovalo až 350 dětí! Řada z nich se věnuje folkloru dodnes. O horňáckém kroji tvrdí, že jeho výroba je velice náročná a je jedním z nejtypičtějších a nejkrásnějších. "Na diváka působí blahodárným balzámem a proto je obdivovaný. Jsou na něm vyšity "filigrandské (jemné) věci", které už v minulosti "učarovaly" slavné intelektuály z odborných kruhů, hlavně malíře a fotografy. A když to promítneme na současnost, na Horňácko také přijíždí různé osobnosti, které na jiných slavnostech neuvidíte", míní František Okénka.
"Hudci milý hudci, vy pěkně hrajete, ví sám Pán Búh miuý, dokáď ně budete..." (horňácká sedlácká) "V životě je třeba všechno řešit s nadhledem, v klidu a bez emocí. V každé maličkosti vždycky najít to kvalitativní, pěkné. Tím se zabývat a snažit se i tímto způsobem žít. Žít tak, aby se člověk nedostával do stresových situací. Prostě mít z každého počinu radost. A moje vyznání k lidové písničce? V "pěsničce" jsou uloženy mnohé osudy lidí a vane z nich především láska, ale i vášeň, stesk, lítost a též naděje a rozloučení...", dodává s vážností na jemné tváři "čerstvý" pětaosmdesátník.
"Hore hájem teče járek, pozdvihuje dívča džbánek, ešče višéj vínko v džbánku, dobré zdraví švarný Janku... (horňácká táhlá) Přiznám se, že neznám v tak požehnaném kmetském věku aktivnějšího člověka, s kterého by i při vyprávění vyzařovalo takové neobyčejné, zvláštní životní fluidum. "Tož, pane "rídící" Františku Okénko, už ně ulejte štamprlu téj mlynárskéj sliovice, nech si konečně pripiju na vaše zdraví a klidně si dám aj do druhéj nohy", nabízím se. "Pravda, je to životabudič, kerý nás drží pri životě. Já si teďkaj moc nedávám, aby sa mně ten prístroj na srdéčku nezdivočiu. Ty si daj a drž sa mojéj rady, že pri folkloru je alkoholu treba s mírú. Děuám to ceuý život a ešče sem pri tem nikdy nepadéu k zemi. A piu sem pod obojím-vínečko aj sliovičku", dostávám ponaučení a snad si ho vezmu k srdci, neboť moje osoba při folkloru padá a ani do výšin nestoupá... FOTO: 1. Deštivo a zamračeno nad kuželovským větrným mlýnem, mlynárským stavením a bustou Joženy Kubíka. 2. František Okénka jako průvodce ve spodní části větrného mlýnu. Po jeho levé ruce kolegyně Dana Prachařová. 3. František Okénka jako průvodce mlynárským stavením, kde mu naslouchají pražský umělec Jiří Suchý a scénárista, režisér Břetislav Rychlík. 4. František Okénka jako mlynář v jedné z pohádek filmované v roce 1986 na větrném mlýně v Kuželově společně s hercem Ondřejem Vetchým. 5. František Okénka jako konferenciér a vypravěč. 6. František Okénka na fotografii z roku 1952 na zájezdu s Kubíkovou muzikou po západních Čechách se svou ženou Boženkou. 7. Zmoklý majstr Jožena Kubík, busta akademického sochaře Němečka. 8. František Okénka s rozkvétající muzikou Martina Hrbáče v roce 1978 u kuželovského větráku. 9. František Okénka s dcerou Aničkou a synem Františkem 1999. 10.František Okénka - detail z 30.dubna 2006. Diskuze ke článku |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
