FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Jaroslav Václav Staněk

Články

22/04/2006 • Jaroslav Václav Staněk
autor Zbyněk Žůrek

* 20.4.1922 Uherské Hradiště // + 28.2.1978 Uherské Hradiště

Malíř, grafik, scénograf, hudebník, choreograf, organizátor. Tak by bylo možné charakterizovat uměleckou činnost Václava Staňka. V Hodoníně navštěvoval učební obor hudební nástrojař, který musel ze zdravotních důvodů přerušit, a v roce 1938 nastoupil do Školy uměleckých řemesel v Brně, kde studoval kresbu a malbu. Po uzavření školy v roce 1942 pracoval u firmy Kunz, která se zabývala výrobou malířských potřeb, návrhy interiérů a dekorativní malbou. Po osvobození v roce 1945 nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti jako jevištní výtvarník.

Ve 14 letech začal hrát ve Slováckém krúžku v Uherském Hradišti. V roce 1937, kdy byla v Hradišti uspořádána velkolepá výstava Slovácko a denně hrály ve Smetanových sadech ve Slovácké búdě vynikající muziky, učaroval mu Samko Dudík se svojí kapelou. Pod jeho vlivem se začalo i ve Slováckém krúžku skutečně hrát naplno. Pomalu byli staří muzikanti nahrazování mladými, pořádaly se pravidelně „besedy“, které navštěvovali mj. i významní zpěváci a muzikanti. Muzika si postupně podmanila Staňka natolik, že bez ní nemohl být. Během studií v Brně hrával v tamějším Slováckém krúžku, kde se seznámil a mnohému naučil od muzikantů a zpěváků, jakými byli např. Joža Frolkla, prof. Laďa Klusák, prof. Úlehla, Jožka Severín nebo Slávek Volavý.

Roky okupace přibrzdily muzikantský rozlet většiny nadějných hudebníků. Hrávalo se tajně, obvykle na vesnicích. Staněk v té době vážně onemocněl a nemoc jej vyřadila na tři roky z další muzikantské činnosti. Ke konci války se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že jej propustili domů. To již měl v hlavě plány do dalšího života. Po osvobození nastoupil jako šéf výpravy ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Pozvolna se také formovala muzika a Slovácký krúžek. Postupně nasával zkušenosti režijní, scénické i folkloristické. V té době vzniká seskupení muzikantů a tanečníků, které si říká Hradišťan. Práci v něm zasvětil Jaroslav Staněk celý svůj život. V roce 1954 dochází k definitivnímu spojení Staňkova života se souborem Hradišťan, jehož zřizovatelem se stal ZV ROH n.p. Mikrotechna. Ten zřídil pro vedení souboru dvě placená místa. Staněk bez váhání opouští post šéfa výpravy ve Slováckém divadle, aby se mohl věnovat výlučně souborové práci. V roce 1955 zakládá Hradišťánek, který má být do budoucna základnou nových členů Hradišťanu, o rok později vzniká dětská cimbálová muzika. Dvakrát týdně vede Staněk zkoušky s Hradišťanem, dvakrát s Hradišťánkem a jednou s muzikou. Vytvořit smysluplnou náplň těchto zkoušek bylo dalším úkolem jeho pracovních i volných dní.

Staněk byl jednou z prvních osobností v tomto oboru, která se zabývala hledáním optimální jevištní podoby souborových vystoupení. Sám sbíral v terénu folklórní materiál. Navštěvoval pamětníky, naslouchal zpěvu, hře i vypravování, zaznamenával písně, popisoval tance. Učil všechny kolem sebe vnímat lidové umění jako prvek, který osvobozuje a humanizuje člověka. Se souborem absolvoval obrovské množství vystoupení a řadu cest po mnoha evropských zemích. Řídil, rozhodoval, vytvářel atmosféru a vedl soubor k vytčenému cíli. Kromě vystoupení na festivalech, slavnostech a rozmanitých kulturních akcích organizoval besedy u cimbálu, pomáhal vesnickým souborům, byl cenným pomocníkem začínajícím souborům. S jeho jménem je spojena i řada ročníků Mezinárodního folklórního festivalu ve Strážnici. Působil v programové radě, byl spoluautorem scén amfiteátrů, zasedal v poradních sborech pro lidovou píseň a tanec, v organizačních výborech nejrůznějších kulturních akcí, v porotách soutěží lidové umělecké tvořivosti, atd. Na rodinu mu při tom příliš času nezůstávalo. Ale dokázal si poradit: do souborového dění vtáhl všechny rodinné příslušníky.

Se svými přáteli a lidmi se souboru vyjížděl za poznáním regionálních zvláštností a odlišností do jiných regionů – na Horňácko, do Podluží, na Valašsko, ale i do Čech. Tam všude měl přátele. Mezi muzikanty, tanečníky, vedoucími souborů, organizátory i národopisci. Staněk však měl i své kritiky, odpůrce a nepřátele. Někteří pocházeli z řad členů souboru. Byli to ti, kteří neuspěli a byli nahrazeni jinými, protože nevyhovovali jeho vysokým nárokům. Hodně bylo těch, kteří mu záviděli možnost vyjíždět do zahraničí v době, kdy svět byl běžnému občanovi uzavřen. I Staněk sám si vytvářel nepřátele. Otevřeně hlásal své názory a dojmy, jadrně a často s použitím vulgarismů charakterizoval události i lidi a své úsudky jim říkal otevřeně do očí. Někteří mu to nikdy nezapomněli a čekali jenom na svoji příležitost. Tu jim dala doba normalizační, kdy se někteří z těch průměrných, dotčených či závistivých dostali k moci. Pak už stačilo najít záminku, která by Staňka, případně celý soubor dostala na černou listinu. Tou záminkou mohlo být i to, že v roce 1969 odmítl vystoupit Hradišťan na vernisáži, kterou měl navštívit vysoký důstojník sovětské posádky. „Okupantům hrát nebudeme,“ shodli se členové Hradišťanu. Když dozrála doba (v roce 1974), byla Jaroslavu Staňkovi a Janu Vančurovi vyjádřena nedůvěra s tím, že pracující Letu si nepřejí, aby je nadále reprezentovali na veřejnosti. Tato událost definitivně změnila osud slavného primáše. Nesměl hrát při oficiálních vystoupeních, ani na běžných besedách u cimbálu. Marně za něj psali petice a skládali záruky. Vzít Staňkovi soubor znamenalo vzít mu vše. Stejně těžce nesl ztrátu svého vedoucího i soubor. Ocitl se v krizi a byl na pokraji rozpadu. Tehdy Staněk řekl: „Soubor musí žít. Ne kvůli mně, ale kvůli písním...“

Do svého Hradišťanu na zkoušky dál docházel. Pořádaly se i polosoukromé besedy, na kterých se mohly znovu rozezpívat jeho housle. Strádal však psychicky, navíc se ozvala nemoc z mládí – tuberkulóza. Stále méně to byl onen vitální Jaryn, jak ho všichni znali. Do dvou let po osudné schůzi odchází do invalidního důchodu. O rok později umírá.

Staněk primáš

Po stránce technické hrál Jaroslav Staněk proti všem pravidlům houslové hry. Smyčec měl nakloněný opačně (na vnitřní stranu žíní), což mu teoreticky mělo být na obtíž při výměnách smyku u žabky i u špičky. Přesto mu to nevadilo a pro jeho hru se jevilo jako nepodstatné. Krk houslí držel ležérně mezi palcem a ukazováčkem a opíral přitom housle o dlaň. Ani to mu nebylo na překážku. Houslový prstoklad měl rovněž osobitý. Znal jej do třetí polohy a dál už hrál proti všem pravidlům. Měl svůj systém, na kterém by si jiný polámal prsty – přesto jeho housle zpívaly. Především měl nezaměnitelné vibrato, které znělo rozevlátě – jednou smutně, podruhé vesele, někdy lyricky, jindy expresivně, podle toho, jakou píseň hrál. Jako dirigent vzbuzoval Staněk respekt již svou mohutnou postavou. Jeho gesto bylo výrazné, ale neokázalé, vždy funkční. Měl cit pro tempo a hraní tanečníkům „pod nohy“. V instrumentálních číslech však vedl své muzikanty často až na hranici hratelnosti. Detailně promýšlel sestavy písní nejen ke svým choreografiím, ale i k hudebním produkcím. Byl obklopen výbornými muzikanty snad také proto, že jim dával prostor k vlastnímu hudebnímu vyjádření. Nebývalý byl jeho cit zahrát v dané chvíli tu pravou, často překvapivou píseň. Vyhýbal se stereotypům, vyzpíval a vyhrál vždy kus sebe, své pocity a nálady.

Staněk výtvarník

Výtvarná činnost provázela Staňka po celý život. Byla přirozeným projevem jeho všestranného talentu, který rozděloval mezi výtvarné umění, muziku a všechno, co souviselo s lidovým uměním a národopisem. Ve všem, čeho se Staňkův talent dotkl, cítíme jadrnou modernost. Moderní výtvarné cítění projevuje Staněk i ve scénografické práci, které se věnoval především v letech 1945–54 jako vedoucí výpravy ve Slováckém divadle. Po léta procházel svým krajem, zvažoval ho pohledem a pocity etnografa, folkloristy, muzikanta a snažil se ho zmocnit i výtvarně. Ze svých toulek po Slovácku přinášel skicáře plné záznamů a podnětů, k nimž se vracel doma v ateliéru. Mnoho kreseb, skic a záznamů si přivážel i ze zahraničních cest Hradišťanu. Učarovala mu především Francie a Itálie. V době, kdy druzí ještě vyspávali nebo odpočívali po náročném vystoupení, Staněk dokázal vyrazit do okolí, aby zachytil kus světa, jehož cizokrajný půvab je příliš krásný na to, aby si ho malíř nechal ujít. V 60. letech se v jeho výtvarném projevu objevují nejvíce figurální motivy čerpající ze studnice folklórních tradic Slovácka (fašanky, verbíři, tanečníci, muzikanti, zbojníci atd.). Výtvarné dílo Jaroslava Staňka patří k cenným odkazům jeho všestranně rozvinutého talentu a ušlechtilého lidství.

Staňkova socialistická tvorba

I o této etapě Staňkova života je třeba se zmínit, neboť patří nesmazatelně k jeho životu. Kariéru velkého primáše a choreografa Hradišťanu začal Staněk v 50.letech jako jeden z propagátorů „nového folklóru“, který se pokusil původní formu naplnit novým obsahem, propagujícím politické a společenské změny nastolené převratem v roce 1948. V daném případě šlo o politickou agitku, která měla za cíl přesvědčit o výhodách socializace vesnice. Staněk přijal „výzvu doby“ a do tzv. nové tvorby se pustil s entuziasmem svého mládí, ale i s uměleckou erudicí překračující běžný průměr. Na důkaz opravdovosti svých postojů vstoupil Hradišťan do JZD, stal se vyzyvatelem souborového údernického hnutí, účastnil se mediálních kampaní. Za tyto služby a zejména za „novou tvorbu“ se mu dostalo odměny. V roce 1952 byl vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda a otevřela se mu vrata železné opony na festivaly do západních zemí, kam byl vysílán jako představitel nové, socialistické kultury. Přestože mnoho lidí odsuzovalo Staňka i celý Hradišťan za jeho spolupráci s politickou mocí, nelze mu odepřít mimořádné umělecké kvality, kterých dosahoval.


FOTO:

1. Staněk a Hradišťan
2. Staněk a Dudík

(Autor čerpal z knihy Primáš J.V.Staněk, Refugium Velehrad – Roma, s. r. o., 1998.)





Diskuze ke článku


21. 11. 2014 (11:45) • Petr Gabriel st.: Bylo by poctivé
Napsat otevřeně a bez vytáček, že Staněk byl komunistou, zřejmě z přesvědčení. Což při vědomí, že Slovácká bůda, před kterou v létě často hrávali, stála pár stovek metrů od Hradišťského kriminálu, o kterém v té době všichni Hradišťani věděli, co se tam páchá, je jistá charakterová vada. Ale na ty jarní a letní muziky před bůdou mám, jako děcko odnaproti, nezapomenutelné vzpomínky. Dodnes, jak slyším cimbál s huslama, tak se mně zadrhne hrdlo, rozbuší srdce a nohy nejdou zadržet. Takže díky nesmrtelné, pane Staňku.

01. 12. 2014 (11:31) • Tonda Vrba:
Funguje to tady? Materiálu mám dost, ale mám obavy, že když to pošlu,bude to mrtvé jak už je několik týdnů

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 27/04/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS