|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
Jak jsme rozmrzaly, sžívaly jsme se v příjemném povídání s našimi budoucími spolubydlícími a zanedlouho jsme se přistihly, jak si masírujeme lícní kosti, neklamný to příznak namožení smíchových svalů... Vrbovi se někde přece jen povedlo z vozu seskočit, tak sesbíral Mertu a přijeli nás do hospody týmově posílit. Ne na dlouho, Vrba totiž toužil reportérsky se zviditelnit záběry ze znovu obnovené tradice koštů ve Vrbce a Merta přes nevídanou devastaci toužil dále koštovat... Jana se mu tudíž ve své nemluvné spřízněnosti rozhodla stát (do slova a do písmene) oporou... Než odjeli, slíbil Vrba, že se nám zodpovědně(...) postará o naše zavazadla, která zůstala v úschově u Kružiců - což znamenalo, že je naloží, odveze do Velké ke Slovákům a teprve potom vyrazí na Hrubou Vrbku. Od té chvíle jsem pracně zaháněla dotěrné myšlenky na Vrbovu virtuozitu v umění chaosu... Samozřejmě, že nezklamal(!)... Když se v hospodě objevila partička TV lidí kolem reportéra Marka Vítka, pozval je Jareček k sobě na večeři, čímž pro nás získal pohodlný odvoz do Velké jejich služební dodávkou. No pohodlný..., nutno podotknout, že jsme byli umístěni na plechovou korbu bez sedaček a v naprosté tmě a sprosté zimě jsme se stmelovali skrze 1,5 litrovou petku se slivovicí... Pro mě to byly chvíle vskutku černé, plné neblahých tušení... Než jsme vyjeli, nenapadlo mě totiž nic nesmyslnějšího, než se Vrby telefonicky optat, jak je to s těma našima taškama... Jeho lakonická odpověď mi na kus času ochromila tělo i mysl: "U Slováků pred dverama, ale nemosíš sa bát, na Horňácku sa nekrade!" Snažila jsem se vypadat nezaskočeně, ale výsledný výraz tváře, prozrazující silné vnitřní hnutí, vyvolával u kolemsedících ten druh "nevhodného" smíchu, co se přes úpornou snahu nedá zadržet... Tak jsme se smály taky (s oním hysterickým podtónem...) a já jsem masochisticky vzpomněla na zlodějskou kauzu z nedávných Horňáckých... Jarečkova Ivanka, slzící smíchy, ji trefně doplnila o celé jméno pachatele - prokazatelně místního... Tašky před domem nebyly... Už(!). Jarečkova osmdesátiletá maminka, nezaskočená nenormálností nálezu u svých dveří, je před možnou újmou ochránila. Bůh jí žehnej! A než jsme si stihly úlevou vydechnout, vedla nás domem do pokojíčku, který pro nás nachystala. Byla to ložnička jak malovaná, s dřevěnou manželskou postelí s vysokými pelestmi, celá provoněná jablíčky, která tam odpočívala na lískách, vyskládaných v patrech podél zdí... V místnosti bylo také odloženo něco z darů z Jarečkových prosincových padesátin... Jeden polovyfouklý, tmavovlasý, s geometricky vykrouženými ústy a ňadry, maminka asi zapomněla uklidit, tak jej bez rozpaků popadla a se slovy: "Túto škaredu škaredú tu s vama nenechám!" vynesla rázně ven z místnosti... Zatímco jsme se ubytovávaly, v kuchyni se zaplnil stůl domácími výrobky místních řezníků a na kamnech se ohřívala "obarnica"... Televizní partička byla mastná až za ušima a na všech bez rozdílu začaly být patrné účinky bezpočtu vypitých štamprlí...
Pilo se z pohárků s letopočtem, mapujících mnohaletou tradici fašankových zábav ve Velké. Na Marcelu vyšel černý z roku 1995 s nápisem "Spolek místních cigáňú", který stejně pečlivě hlídala jako vyprazdňovala... Můj byl žlutý, z dvaadevadesátého... To bylo Marcele deset a já se z lásky na první pohled doživotně upisovala Horňácku... I "Merté", navrátivší se z koštu, dostali po pohárku. Jana se však už ve Vrbce dostala do fáze záklopné, tj. ta, kdy už hrdlem ani přes nátlak další kořalka neprojde..., což doprovázela výmluvnou gestikulací... Zato Vladimír se nezdráhal a svůj stav, kterým šokoval i starousedlíky, korunoval břitkými filozofickými úvahami, jež ale bylo pro pokročilou neartikulovatelnost velmi obtížné bez mezer zachytit... Ohřála jsem jim zbytek zabijačkové polévky a pozorovala, jak nad kouřícími talíři slastně upadají do polospánku... To už domem svěže pobíhala Jarečkova taneční partnerka Broňka Zelingerová převlečená do kroje, a rázně nás zvedala ze židlí, upozorňujíc na začátek programu v kulturáku(!). Přelétla to tristní kuchyňské společenství očima a s rukama v bok zavelela: "Mám v autě dvě volné místa, kdo jede se mnú, má na to pět minut?!" Vyběhly jsme z kuchyně a zlomily všechny osobní rekordy v rychlosti přípravy na významnou společenskou událost... Ono to vůbec bylo všechno nějak rychlé..., i ty štamprle s letopočtem 2004, co jsme s nimi hned po zakoupení vstupenky, s prvním (rozuměj nejrychlejším...) šohajem začaly hodnotit vítězné (a hříšně podařené...) vzorky místních malovýrobců... "A tak, Fašanek umreu..., ať žije Fašanek!!!" Diskuze ke článku |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
