FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Odešla velká osobnost českého muzejnictví a národopisu - Ohlédnutí za Ludvíkem Kunzem (26.8.1914 – 20.5.2005)

Články

12/07/2005 • Odešla velká osobnost
českého muzejnictví a národopisu
Ohlédnutí za Ludvíkem Kunzem (26.8.1914 – 20.5.2005)
zaslal Jiří Plocek


Každý obor má své nepřehlédnutelné osobnosti, které ční jako majáky pro ostatní. České poválečné muzejnictví a národopis měly mezi jinými Ludvíka Kunze, jehož životní pouť se uzavřela nedávno ve Šlapanicích u Brna. V zahraničí jeden z nejuznávanějších českých poválečných etnografů byl osobností neobyčejně erudovanou a výkonnou. Šíře jeho profesního záběru a nejrůznějších aktivit neměla v našich krajích konkurenci – svědčí o tom zhruba čtyři stovky vlastních publikací, nemluvě už o desítkách edičních počinů (například obsáhlé svazky Etnographica v Moravském muzeu), za nimiž docent Kunz stál.

Životní cestu každého z nás určuje více či méně vnitřní ukazatel, který nás neviditelně – ale přesto zásadním způsobem - orientuje ve spleti cest. Ludvík Kunz měl na svém ukazateli zcela jistě napsáno velkým písmem „vzdělání“. Jinak je těžko uvěřitelná a předpověditelná dráha malého chudého chlapce z nepatrné dědinky Osíčko v hostýnském Záhoří až po mezinárodně uznávaného vědce. Jaká vnitřní síla musela vést dědinského kluka k tomu, že v pěti už sám četl a v šesti přesvědčil faráře, aby jej učil hebrejsky – „protože tak mluvil přece Ježíš Kristus“, o němž slýchával každou neděli v kostele. Jaká nezdolná vitalita mu pomáhala překonávat všechny možné překážky na cestě za vzděláním! Od dvanácti let si přivydělával kondicemi, aby ulehčil rodině břímě financování jeho studia na měšťance ve Valašském Meziříčí. Ve čtvrtém ročníku už byl soběstačný. Na učitelský ústav se kvůli nepříznivým okolnostem dostal až napotřetí (k tomuto období se pojí jeho vlastní vzpomínky, které jsem připojil na konec tohoto článku), mezitím se však stačil vyučit zedníkem a po celou dobu studia pracoval v kanceláři stavební firmy, aby se uživil. Prázdniny neprázdniny. „Ale mně to nevadilo, já jsem pracoval rád!“ – a tak to bylo celý život... Po skončení učitelského ústavu následovalo několik let putování učitele Kunze po Moravě, aby nakonec zakotvil se svou ženou na škole ve Šlapanicích a tam se poté i natrvalo usadil. Počáteční peripetie spojené s neustálým kočováním za místem byly pro mladého nadšeného - tehdy ještě amatérského - národopisce vyváženy důležitým poznáváním – „kam jsem přišel, tam jsem nejdřív utíkal do muzea“. Tak si vytvořil základ terénního přehledu, který mu byl oporou při pozdějších studiích na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (národopis, hudební věda, archeologie -1945-1949). Mezitím však ještě stačil studovat na brněnské konzervatoři kontrabas – najdeme ho na seznamu absolventů z roku 1946. „Co by to bylo za hudebního vědce, kdyby sám nebyl muzikant!“ I když se nadále nevěnoval profesionální hudební dráze, na kontrabas hrával – a rád obšťastňoval i své kolegy na sympoziích a konferencích. Takto mi o něm vyprávěl i jeden z jeho důležitých vědeckých kolegů v zahraničí, významný berlínský profesor Erich Stockman. V poválečném období se Ludvík Kunz aktivně zapojil do národopisného osvětového programu v regionech, byl jedním ze spolupracovníků proslulého profesora Vladimíra Úlehly. V roce 1947 byl přijat do Moravského zemského muzea a když se pak v rozjitřeném období po roce 1948 rozhodoval mezi nabídkou zůstat na univerzitní katedře nebo zakotvením v muzeu, rozhodl se pro muzeum. „Já jsem viděl, že nastává konec jedné historické epochy. Rolník byl zákonem připraven o svou půdu. A já jsem chtěl zachránit, co se dá, z materiální a duchovní kultury předpřevratové vesnice. A to bylo možné jen v muzeu, na fakultě jsme měli sloužit rozvoji nové socialistické vesnice...“ – Z této celoživotní průběžné a nedokončené práce ( v kresbách a popisech nashromážděno například přes dva tisíce předmětů denní potřeby rolníka) snad jednou vzejde monografie, jež nám přiblíží svět, který my mladší už z autopsie nemůžeme znát. Ludvík Kunz v něm vyrostl a dospěl.

Počátky práce v muzeu spojil s intenzívní prací na utřídění etnografických sbírek a na získání přehledu v oboru – tak vznikly jeho proslulé bibliografické práce, které poskytly pohled na celou českou etnografii i v historickém kontextu. „Pane kolego, já jsem nevyrazil na žádnou cestu bez tužky, lístečků a knížek v tašce. To bylo to nejlepší, co jsem ve vlaku mohl dělat – pracovat na bibliografických záznamech.“ – Už jako vedoucí pracovník etnografického oddělení Moravského muzea získal pro své sbírky budovu paláce U šlechtičen na rohu ulice Běhounské a Kobližné v centru Brna. Díky jeho zásahu ji nepostihl stejný osud jako vedlejší historický objekt - zbourání. V novém Etnografickém muzeu, které otevřel v roce 1961, zřídil na svou dobu velmi moderní stálou expozici „Lid v pěti generacích“ – ve spolupráci s předním brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem. „U šlechtičen“ se postupně vytvořilo aktivní kulturní centrum, protože Ludvík Kunz dobře věděl, že pouhé muzeální sbírky nejsou pro veřejnost sdostatek atraktivní. „Když jsem otevřel etnografickou expozici... uvědomil jsem si, že na kroje a pluhy mně tam davy chodit nebudou, při vší úctě k tomuto materiálu. Tam musí být něco, co lidi přitáhne, řekl jsem si. V roce 1961 jsem zavedl v muzeu kavárnu, kde jsem jako návštěvníky chtěl mít výlučně umělce: literáty, výtvarníky, komponisty a hudebníky. Postupně tu tedy vznikala taková malá, umělecky tvůrčí společnost, ničím nesvázaná. Nepsaným šéfem této kavárny se stal Oldřich Mikulášek...“

„Ta kavárna, to byla důležitá věc: co měsíc jsme udělali jednu čistě výtvarnickou výstavu. To bylo v klubovně. V kapli se pak pořádala muzika.“ – Kavárna se stala takřka „kultovním“ místem uměleckého Brna a na akce pořádané „U šlechtičen“ se vzpomíná dodnes. Vždyť některé z nich měly i historický význam, například koncert Jaroslava Hutky v roce 1976. Ten zosnoval a záznam z něj pořídil Jaromír Nečas pro Český rozhlas Brno a tato nahrávka se stala základem desky Vandrovali hudci, která vyšla těsně před Hutkovým zákazem po podpisu Charty 77. Ale to nebyl jediný důležitý koncert – Nečas spolupracoval s Kunzem častěji a mnohé nahrávky z těchto koncertů dodnes patří ke zlatému fondu rozhlasového archivu.

Jedním z dlouhodobých zájmů Ludvíka Kunze byla organologie, věda o hudebních nástrojích. Zde je i původ Kunzovy knihy, která patří k nejcitovanějším pracím české poválečné etnografie: Volksinstrumente der Tschechoslowakei I, která vyšla v roce 1974 v řadě Handbuch der europäischen Volksinstrumente. Jeho láska k hudebním nástrojům se projevovala i prakticky – připravil pro strážnický Ústav lidové kultury unikátní stálou expozici Nástroje lidové hudby v českých zemích (1993) a ve stejném roce se spolupodílel na uspořádání 2. světového kogresu cimbalistů v Brně.

Práce do posledního dechu – to bylo krédo Ludvíka Kunze. A tak i když se ze zdravotních důvodů už nemohl v posledních letech aktivně zúčastňovat konferencí a koncertů, neustále pokračoval v pořádání svých celoživotních spisů, v jejich rozšiřování a doplňování. Příznivou shodou okolností se našel i nakladatel, který se rozhodl postupně vydat Kunzovy práce v oboru selské kultury. Je jím Valašské muzeum v přírodě, které v ediční řadě Rolnictví na východní Moravě od baroka do II.světové války vydalo nedávno spisy Obilní jámy (Konzervace obilí na dlouhý čas v historické zóně eurosibiřského a mediteránního rolnictví) a Rolnický chov ovcí a koz (s kresbami K. Langra) a hodlá v publikování prací Ludvíka Kunze dále pokračovat.

Osobní dodatek: Navštěvoval jsem pana docenta Kunze od roku 1998 často – pomáhal jsem mu při přípravě knihy o nástrojích lidové hudby v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která se možná jednoho dne dočká svého vydání. Byly to hodiny a hodiny strávené nejen prací (on pan docent si stejně do věcí moc mluvit nenechal – ostatně asi jako po celý život...), ale především poutavým a navýsost zajímavým povídáním na nejrůznější témata – národopisná, filosofická a nebo vůbec kulturně-historická. Byl přímým svědkem mnoha důležitých historických chvil. Skrze něj jsem se přiblížil například k osobnosti Vladimíra Úlehly, pro mne svým víceoborovým zaměřením (přírodovědec-národopisec) neobyčejně přitažlivé. Jsem Ludvíku Kunzovi za tyto chvíle velmi vděčný – umožnil mi, asi jako jeden z posledních žijících svědků, vnímat in vivo svět prvorepublikové vzdělanosti. Otevřel mi prostory velkého ducha, který - i přes zaujetí detaily - vidí nakonec skutečnost v celcích a tvarech. Který je schopen ve smysluplných obrazech překlenout věky, takže člověk může s hlubším porozuměním vnímat, v jakém kontinuu se odvíjejí historické skutečnosti. Snad je jasné, že tu nemám na mysli pouze ten prostý, pro vědu tak přitažlivý, vyextrahovaný řetězec příčin a následků.

Natočil jsem si v roce 1999 na diktafon pár Kunzových vzpomínek na mládí, z nichž část v původní hovorové, stylisticky jen mírně upravené podobě, připojuji k tomuto článku:

1.
Jo, milý zlatý, já jsem udělal zkoušku, jak jsem se později dozvěděl od svého profesora jako velmi dobře, ale nebyl jsem přijat (pozn. –na učitelský ústav ve Valašském Meziříčí, to bylo v roce 1930). Bylo jednoduché celkem – proč. Poslední nejzávažnější zkouška pro přijetí ke studiu učitelství byl lékař, úřední. A ten úřední lékař mě uviděl a říká: „ Jé, chlapečku, ty jsi takovej tintěrka!“ - „No,“ povídá, „a dobře vidíš?“ Já jsem na to neřekl nic, že ano, pitomá otázka. Dobře vidím, samozřejmě že ano! – „ Zadělej si jedno oko a čti!“ A sice měl jsem číst na té zrádné tabulce, co je u očních lékařů. Člověče, já jsem ji nepřečetl! „Teda,“ řekl, „chlapečku, ty nevidíš! To bys nemohl být panem učitelem. To nejde. A potom, víš chlapečku, jaksi, a možná že bys to študování ani nevydržel...“ A tak, prostě, nebrečel jsem, ale bylo mně strašně smutno. Já jsem totiž nevěděl jednu věc, víte, že jsem špatně viděl. Já na jedno oko skoro nevidím – jen věci na okraji. To je takzvané kruhové vidění. Já mám na něm dodnes 16 dioptrií. A já jsem si zakryl to dobré oko… Tak jsem odešel a nejbližší firma, jaká existovala na cestě z budovy učitelského ústavu, byl Alois Sedlář, stavitel. Tak jsem tam zastavil, u pana Aloise Sedláře - stavitele! Víte, já jsem z hrozně malé dědiny, u nás každej byl stréček a podobně, že jo. A ten stavitel povídá: „Co chceš, chlapče?“ „ Pane staviteli, já bych, hm, ehm...“ jsem koktal, „no, já bych...“ „ No tak co, já bych?! Chtěl by ses učit zedníkem?“ „...no, já ehm,...“ „ No jo, ale vždyť ty tu cihlu ani neuneseš! Ale no tak ráno přijdi!“

Tak jsem ráno přišel do kanceláře a řekl jsem si, když budu chodit k panu stavitelovi, tam se bude rýsovat, tak jsem si vzal rýsovací pero. A první úkol byl: stavitelský asistent mi dal tužkový výkres betonového armování. Já jsem měl rýsovací pero, vytáhl jsem ho, to bylo samozřejmé. On se velice podivil, jaktože mám s sebou rýsovací pero. Mě totiž nenapadlo, že mě zve na stavbu! A tak mě hned přihlásil za učňa zednictví. – Druhým rokem jsem si povídal: pojedu – tentokrát to budu zkoušet na jiném učitelském ústavě. Nejblíže od Valašského Meziříčí byl v Příboře. V Novém Jičíně jsem měl tetu, tam jsem přespal a časně jsem vyšel do Příbora pěšky (pozn. – 12 km). Ode dveří až do učitelského ústavu pršelo, já jsem přišel tak strašlivě zmoklý, že to dál nešlo. Posadil jsem se jako úplně poslední vzadu a tam jsem zkrátka ...no, všichni už byli hotoví a já jsem nevěděl, že spím, tož to mě nenapadlo, byl jsem umořenej. A pak mě vzbudili, protože už jsem byl úplně poslední. No, buď jsem byl špatný nebo jánevímco, zkrátka a dobře, zas jsem nebyl přijat. Tak jsem šel, nedalo se nic dělat, zase zpátky k firmě. Nepřiznal jsem se, že jsem byl u zkoušky, já jsem se strašlivě styděl. Třetím rokem jsem šel znovu ke zkoušce (pozn. – ve Valašském Meziříčí), to už jsem byl jako kluk vyučený a pokročil jsem na technika a na takového účetního experta. To vám povím, mechanický počítač jsme už tehdy měli. Ještě na kliku, žádná věda, jako je teď. Než jsem tam šel, tak mi řekl starý mistr, vezmi si kýbl malty a u pana doktora, shodou okolností Demla, toho úředního lékaře, tam mu něco zafrkej! Tak jsem tam šel, otevřel jsem první dveře, rozhlížím se, – a to jsem nevěděl, že to je lékařská čekárna, že jo. Takhle to obhlídám, nikdo tam nebyl, no tady nic není - tak jsem otevřel další dveře a tam už byla ordinace. Když jsem vešel, já jsem se velice lekl, víte, člověče? Já jsem ji viděl - tu zrádnou tabuli! Pane kolego, já jsem se vám ji naučil, já nevím, za jak dlouho, ale za strašně krátce. Já jsem měl takový strach, že budu chycen při tom - že se to učím, víte?- že jaksi bych byl málem padl k zemi. Já jsem se ji tehdy naučil nejen svrchu dolů, ale aji zespodu nahoru. A já jsem byl z toho tak strašně znervovanej a tak zničenej, že jsem sotva to zaomítal. A teď jsem měl hrůzu, víte, jestli mě nikdo neviděl. A pak jsem šel ten den ke zkoušce, byl tam zas ten profesor z minula: „Pane kandidáte, vy jste už jednou tady byl!“ – „Prosím, ano.“ – Zkrátka a dobře, udělal jsem tu zkoušku, tehdy jsem už byl přece trošku sečtělejší a podobně... A zase k tomu lékaři, on mě taky poznal: „Jéje, chlapečku, ale moc jsi nevyrostl,“ povídá. „A už vidíš?“ Já jsem na to neřekl nic. Tak on: „No tak to zkus!“ Já jsem vám to nezačal tím velikým písmem, ale kousek níž, ale ne rychle, jak jsem to uměl, pomalu - já jsem jako četl. Dočetl jsem to až já nevím kam a jenom jsem viděl, jak on ten stařičký pán seděl takhle opřenej. Já jsem se vám začal hroutit v obavě, že mě prohlédl. – Povídá: „Proboha chlapče, co děláš, co děláš, co děláš?“ A pak říká: „Božská prozřetelnost je nevyzpytatelná...“

2.
A tak já jsem u té firmy stavební byl kdykoli, když byly vánoční svátky a nebo jiné (prázdniny)... A ze zásady jsem denně pracoval. Tedy, do školy, na učitelský ústav jsem chodil také! Já jsem si vždycky vypočítal, když už jsem byl vyvolaný z dějepisu třeba tehdy a tehdy, tak už jsme my kluci věděli: a příště budeme asi tehdy. Načež já jsem chodil vždycky jenom na to, co jsem pokládal za nutné vědět pořádně. To byla čeština, psychologie a dějepis. A to ostatní vždycky jen tak, nazdařbůh. Měl jsem hrozné absence. Já jsem měl ve druhém ročníku být vyhozený. Tenkrát mě povolali před celý profesorský sbor a tam jsem dostal velice vyčiněno. Že nikdy takového absentéra – poprvé jsem se to slovo naučil – na této škole neměli. Zkrátka a dobře, že se musím rozmyslet, buď a nebo. A neptali se mě proč. A já jsem z toho byl úplně pryč, bylo mi do breku. A pak se znovu zeptali: „A pane kandidáte, proč takhle lajdáte? Kde se lajdáte?“ – „Pane profesore, já se nelajdám, já...já se musím živit.“ „Jak?! Já se musím živit?“ Tak na mne zařval jeden darebácký gauner, profesor matematiky. Potom se mne ujal jeden, to jsem se dozvěděl až později, a učitelský sbor udělal neobyčejně moudrou rozvahu. Řekli: Tož tak. Tak pane kandidáte, my vás musíme potrestat na známce z chování. No a jinak nic žádnýho dalšího nebylo. Celých devět semestrů jsem měl dvojku z mravů. A hrůzu jsem měl jenom jednu, jestli mně ji dají probohasvatýho na závěrečné vysvědčení – to znamená, že mě nikdy na žádnou školu nevezmou. Učitel s dvojkou z mravů, co to je? No tak, zkrátka mně ji nakonec nedali...

3.
Před koncem studií jsem si ušpóroval 100 nebo 120 korun, to už je jedno. Koupil jsem za to pětikorunové kolky, tehdy totiž každá žádost musela být okolkovaná pěti korunami, a napsal jsem si všude na Slovensko, kde bylo možno, jestli by nechtěli učitele. Obálky jsem si vzal samozřejmě v kanceláři, kde jsem pracoval. Tehdy jsem perfektně úřadoval! – Nejpozději do čtrnácti dnů jsem dostal všecky dopisy zpátky, všechny negativní. Všechny! A to bylo tak do poloviny července. Tak jsem zase zedničil. Načež, pak mi to nedalo, víte bylo to na nic. Tak maminka mi dala dva pecny chleba, bylo to už na konci srpna a to už bylo ovoce a já jsem vzal bicykl a jel jsem. Přes Bylnici, bicyklem, na Slovensko. A přes všecky dědiny, jaké existovaly, až do Lučence jsem jel. Školu vedle školy. Nikde neměli státní místa. - Ale kousek před Trenčínem jsem vám přišel taky do jedné dědiny, pan farárko nebyl doma. Že sú v zahradě, tak jsem tam šel. Já jsem neviděl v životě tak krásný obraz letní zahrady jako tehdy. To byla taková divoká venkovská zahrada, stromy rozrostlé, tvořily takový velký baldachýn v těch korunách a jedna žena na žebříku stála, trhala jablíčka a pod tím seděla mladá maminka a kojila dítě. To byl tak idylický obrázek, že to si nedovedete představit. Pak, až ta slečna dolů sešla, zeptala se: „Čo pánko?“ To vám byla krásná ženská, člověče. A že „Pán farárko už budú doma...“ Tak mě zavedla na fáru, pan farář mě přijal, mnozí faráři byli velmi pohostinní, víte. No a pak se zeptal, co mě jako vede, že? Povídám: „Já jsem absolvent učitelského ústavu.“ „Nuž dobre, dobre...“ A teď se zeptal, jakého jsem náboženství. Povídám: „Já jsem římský katolík.“ „ Prepáčte, to u nás neide.“ No a tak jsem jel tím směrem až na to střední Slovensko. A zpátky. Myslel jsem si: No, nedá se nic dělat! A šel jsem zase zpátky k firmě. Ale měl jsem nějakého strýce v Praze, jehož jsem málo znal. Ten mně sehnal místo učitele na státních menšinových školách v Hati, na hranici s Polskem, u Hlučína. To se mi hodilo. Načež tam jsem získal titul vedlejšího učitele.


FOTO:

1. Ludvík Kunz s Jaromírem Nečasem, krátce po Kunzových devadesátých narozeninách.
2. Etnografické muzeum v Brně, palác U šlechtičen - krátce po otevření v roce 1961.

poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS