|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
Horňáckých vypravování v písemné i zvukové podobě je známo poměrně hodně, neboť na Horňácko jezdí nábožně naslouchat písním a příběhům vzdělaní národopisci i prostý lid již takřka sto padesát let. Tyto edice pracují se slovesností jako s kulturní, ba v jistém kontextu jako s národní hodnotou. Martin Kuchyňka je jiný. Vtrhl jím do horňácké literatury typ recesisty, autentického vypravěče, který nechce opakovat ani náměty ani styl klasických předchůdců. Podobně jako Antonín Vrba do svých pořadů Horňáckých slavností, i Kuchynka do vypravování vnáší současná temata, mimo jiné i moderní pohádku a anekdotu, které v konfrontaci s tradicí nabízejí jiný úhel pohledu na horňácký svět než na jaký jsme zvyklí kupř. z vypravování Františka Okénky. Výsledkem je syrová textová hmota, výbušná, jakýsi slovesný semtex, který v rukou horňáckých folklorních anarchistů dovede způsobit výbuchy smíchu, ale který může leckoho i zranit. Věříme proto autorovi, když v závěru říká, že "celú radu historek sem mosél vyradit (a větčinú velice dobrých), abych sa predem vynhnul súdním tahanicám". I tak toho zůstalo dost. Jen znalec souvislostí postřehne v jednoduchém titulu "Děti moje", převzatého z oslovení používaného strýcem Jurou Šáchou Dvorským, zvaným Trapič, hrozbu skrytou pod fasádou líbeznosti. Naopak čtenář souvislostí neznalý si může z názvu, geniálně dotvořeného sentimentální fotografií horňáckého šohajka podávajícího jablíčko mamičce, která právě s úsměvem na tváři vyšívá krásnou šatku, utvořit mylný dojem, že jde o výchovné texty, které by mohly být součástí horňácké čítanky dedikované Leoši Janáčkovi. Jak propastná je míra omylu, pozná ve chvíli, když se dočte k větě: V Číně v téj době žili jednovaječné dvojčata chlapi Ko-Kot a Šu-Lyn... Vybral jsem ovšem krajní výstřelek, lépe řečeno jeden z krajních výstřelků, protože je jich tam více. Z příběhů, které se tradují o rozmanitých horňáckých figurkách a známých osobnostech, vybírá autor ty, které se vypravují u hospodských stolů, a také některé kapitoly jako vypravování kamarádů u stolu v hospodě komponuje. Vypráví bez obalu tak, jak "mu zobák narosteu" a jak běžně tyto vtipy zaznívají v lokálech velických hospod prosycených kouřem, pachem (či vůní, chcete-li) piva a borovičky." V té upřímnosti a otevřenosti ztrácí vulgarita sílu, neboť je zastíněna charakterem. Čtenář, kterého pohoršují vulgární výrazy a vtipy, by po této knížce neměl sahat. "Věčinú sú (historky a pohádky) hrubšího zrna, teda obsahujú aj radu výrazů, keré obyčajně nazýváme jako sprosté slova. Mohél sem tyto slova vynechat nebo ích vytečkovat, ale v tom prípadě, by to šecko ztratilo smysl. Proto, vy, kerí sa na to necítíte, tak daléj ani nečtite," upozorňuje autor. Má však pravdu, když říká, že bez těch slov by ztratila ta vypravování smyl a zejména autentický akcent. Sběratelé slovesnosti, počínaje Sušilem, konče Klusákem záznamy písní a slovesnosti upravovali: slova, která považovali za nemravná, vypouštěli a nahrazovali jinými mravnými. Ani si mnohdy neuvědomujeme, že zpíváme to, co prošlo přísnou klerikální cenzurou. Tak se stalo, že neznáme původní texty stovek lidových písní, a vůbec o tom nevíme. Martin Kuchyňka se rozhodl, že nepůjde ve šlépějích Sušila ani Klusáka, ale tou, kterou chodili Jožena Kubík-Filík, Jura Šácha Dvorský-Trapič, Franta Halíček, Franta Zobků, či Anča psasačí očičko a mnozí další. Pro Horňáka je to správná cesta. My ostatní si, pokud se na ni také vydáme, ale dejme pozor. Velice lehce bychom na ní mohli stoupnout do h...a. |
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
