|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
* 18. 3. 1929 Břeclav // + 16. 10. 2000
Po maturitě na hodonínském gymnáziu vystudoval Lékařskou fakultu MU v Brně a nastoupil zaměstnání v Krajské hygienické stanici v Brně. Od roku 1971 byl zaměstnancem OHS v Břeclavi. Od šesti let se učil hrát na housle u svého otce - učitele, muzikanta a sběratele lidových písní na Břeclavsku J. Kobzíka st.. Lásku k lidové písni v něm vzbudila, jak sám Kobzík říkal, "jeho druhá matka", tetička Skořepová, která zpívala od rána do večera. Když musel otec po Mnichovu opustit Břeclav, která byla začleněna do pásma Sudet, odstěhovala se rodina do Hovoran. I tady ještě lidé chodili v krojích a při práci zpívali staré písně, které Jožkovi utkvěly pevně v mysli. Tady v něm dozrávala láska k lidové písni a tradicím regionu. K jeho prvnímu setkání se skutečným folklórem došlo při studiích v Brně, kde hrával společně s Lubošem Holým ve studentské cimbálové muzice veterinární fakulty. Tato muzika od roku 1950 spolupracovala s brněnským Slováckým krúžkem. Tehdy v něm převládal horňácký živel. Skrze Horňáky nahlédl Jožka Kobzík do skutečné pokladnice lidového folklóru. Nejen interpretační výraz, ale i celé nazírání života měli zdejší lidé prostoupeno tradicí. A tak se též on, podobně jako Volavý nebo Staněk, učil při výjezdech na Horňácko od hudců Jožky Kubíka nebo Jana Ňorka. V roce 1954 se naskytla Kobzíkovi příležitost založit cimbálovou muziku Břeclavan, ke které se následně přidružila i taneční skupina. Spolu se stejně naladěnými nadšenci - Jožkou Ščukou, Františkem Hlavenkou, Vlastíkem Kopuletým, Maryškou Sochorovou a dalšími se pustil do pilné práce na znovuzrození lidové písně v její původní interpretaci. V kraji, kde dechovka hrála odedávna prim, dovedl Jožka Kobzík k rozkvětu její protiváhu - "štrajch". Lidové umění z Podluží vytříbil s pomocí odborných poradců k dokonalosti a předložil je světu. Kromě písní sebraných Kobzíkovým otcem nebo shromážděných v archivu "nekorunovaného krále Slovácka" Arnošta Budíka a ing. Húsky sáhla kapela prostřednictvím Zdenky Jelínkové až do záznamů z přelomu 17. a 18. století nebo do rukopisné sbírky Turečkovy. Soubor si také pořídil kroje podle Hornových maleb z počátku 19. století. Namísto ohnivě červených nohavic oblékli muzikanti kalhoty fialové a lidé se tak dozvěděli, proč se červenicím říká "fiauky". Nedá se spočítat, kde všude Břeclavan pod Kobzíkovým vedením vystupoval. Je však nutné se zmínit, že už v roce 1962 při turné Švýcarskem vyšla Břeclavanu LP deska u firmy Philips a tehdy také vzniklo trvalé přátelství mezi švýcarským sborem Chanson de Lausanne a Podlužím. O kvalitě souboru pod Kobzíkovým vedením svědčí také dvojí Řetěz burgundských vévodů z festivalu v Dijonu. Bez Jožky Kobzíka a Břeclavanu by těžko bylo Podlužáckých slavností v Tvrdonicích. Také hudecké dny Slávka Volavého (dnes již Hudecké dny Jožky Kobzíka) jsou jeho myšlenkou. Jožka Kobzík zhodnotil ve své hře všechno, čím žil. Včetně zkušeností z práce ve vinohradě. Říkal: "Písnička člověka někam nese do citového světa. Pohádáš se s někým - a hle, napadne ti přiléhavá písnička. Vyslovíš se jí a uleví se ti. A nejinak, ba silněji, je tomu ve chvílích radosti. Šťastný je člověk, je-li součástí jeho bytosti lidová píseň. Je ovšem třeba, abychom byli takoví, jací jsme. Jen tak se mohou národy obohacovat." Až do roku 1959 spolupracovala tato muzika i se Slováckým krúžkem v Tvrdonicích. Své cimbálové muzice zůstal jako primáš věrný až do své smrti v roce 2000. |
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
