|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Články
Víte co je to formanka, pútec, skřidélka, laksírka, lelík, legátka a hrant? Že ne, ale že vám připadají aspoň některá z těch slov povědomá? Možná je sem tam vypustí z úst někdo ze starší generace na jižní Moravě, protože ještě před takovými třiceti lety patřila tato slova k běžné slovní zásobě lidí žijích na slováckém venkově. Formankou se označovala doprava, pútec čili pěšinku uprostřed hlavy česali klukům slováčtí holiči, skřidélkou tedy pokličkou zakrývala maminka hrnce při vaření, laksírka byla nepříjemná, protože šlo o průjem, lelík si moje babička vázala každé ráno, byl to cop, který ji sahal skoro popás, přes den ho měla stočený pod šátkem, a seděla při ranním česání na legátce, tedy židličce, zatímco dědáček dávali kravám ve stáji krmení do hrantu neboli do žlabu. Inu všechno se mění. Dneska máme jiná slova, dříve neslýchaná, jako leasing, image nebo nonverbální. Pěknější ta nová slova rozhodně nejsou. Aspoň pro nás, kteří jsme žili nebo žijeme na vesnici. 
Stará slovíčka, která voněla domovem, se postupně vytratila z našeho života i slovníku. Místostarosta František Rybnikář v městečku Hluku si řekl, že by bylo škoda, kdyby se na ně zapomnělo úplně. A tak už před lety začal u sebe nosit zápisníček a zajímavé nářeční výrazy, ale také úsloví a pořekadla, která se užívala v Hluku, si začal zapisovat. A nakonec z nich sestavil celou knížku. Nazval ji Mudrosloví národa hluckého a o hluckých hodech, na svatého Vavřince, ji slavnostně pokřtil v malém skanzenu lidového bydlení ve čtvrti s příznačným názvem Klebetov. Za kmotry nové knížky byly totiž Klebetnice, což je jméno místního ženského sboru, a cimbálová muzika Ženičky s primáškou Kateřinou Říhovou. Aby se novorozeňátko mělo pěkně světu a tatíček Fanyn nabral po porodu rychle sílu, kmotry přinesly i do kúta. (Tak se dříve označovala návštěva šestinedělky, kdy se matce přinášela vydatná slepičí polévka a sladká kořalka.) Polévka byla dozajista slepičí, když z konvičky čouhaly pařáty, také slivovice byla pravá a původní, k tomu dvě žluté sodovky a rohlík a ještě něco sladkého na zub - boží milosti. Bylo kolem toho hodně smíchu a potom i pěkných písniček a muziky. Tatíčka Fanyna bolela ruka od toho množství autogramů. My ostatní jsme popíjeli vínko, každý dostal aj do druhéj nohy, aby nechrúmal. A kdo "došél s křížkem po funuse, obanoval".
Chlpky chlpky, planty planty! (Kdo neví, co to je, ať si tu knížku přečte.) |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
