FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Dožínky

Články

12/08/2004 • Dožínky
zaslal Zbyněk Žůrek

Skončení žatvy se neobešlo bez oslavy Dožaté, dožínek. Oslava se konala již od středověku na selském hospodářství po společné sklizni obecních polí. Po mnoho generací tvořila součást života robotníků na feudálních velkostatcích. Obliba dožínek na venkovských panstvích od sklonku 18. století souvisela s osvíceneckým zájmem šlechty o poddaný lid.

Z pole přinášeli ženci věnec, upletený ze všeho obilí, aby jej předali hospodáři, či majiteli velkostatku. Někde jej nesla na hlavě žnečka, obvykle nejpěknější a nejvýřečnější. Jinde se do věnce vplétalo kvítí, pozlacené ořechy, makovice, jeřabiny - tedy symboly plodnosti, ale také stuhy, ozdoby z barevného papíru, aj.

    Pochválen buď Ježíš Kristus, vinšujem vám,
    tento věneček zelený darujeme vám.
    Vy ho z lásky přijměte a za nás se nestyďte,
    dá vám Pán Bůh požehnání na tomto světě.
    Tento věnec je uvitý z polního kvítí,
    ze rži, z ovsa, z ořešinky, také ze žita.
    Na něm makovička je - zlatem pozlacená je.
Mnohde se dožínkový věnec uschovával do vánoc nebo do příštích žní zavěšen v síni nebo v komoře. Zrní z něho se dávalo na Štědrý večer slepicím, aby lépe nesly, a kravám, aby byly dojné. Přidávalo se také do nového osiva, aby se bohatá úroda přenesla do nové vegetace.

Předávání věnce bylo doprovázeno veršovanými promluvami a vinši, které mají obdoby ve svatebních přáních nad koláčem a v novoročních koledách. Je v nich obsaženo přání hojnosti hospodářově domácnosti, připomínají se zásluhy ženců a požaduje se odměna. Budoucí úroda na poli, hojnost ve chlévě a blahobyt v domě se odvozuje od množství klásků, zrnek a kvítků obsažených v dožínkovém věnci. (Kolik klásečků - tolik mázečků, kolik zrneček - tolik měřeček). Součástí dožínkové tradice bylo také svěcení věnce v kostele. Dožínková hostina se konala bezprostředně po žatvě nebo nejbližší neděli.

Od konce 19. století se rozvinuly spolkové dožínky, navazující na oslavu sklizně na velkostatcích. Ujímali se jich nezřídka organizátoři ochotnického divadelnictví, kteří využívali různé publikace s texty a scénickými návrhy. Zvláště se kladl důraz na průvod, rozvíjející tradiční motiv odvážení poslední úrody z pole. Uplatnily se v něm krojované skupiny, maskované postavy, jízda na koních, oblíbené byly alegorické vozy na tzv. selská témata (zrušení roboty) i současný technický pokrok (sklizňové stroje). V těchto slavnostech se zvýraznil selský stavovský rys. Tradiční prvky dožínek se ve druhé polovině 20. století přenesly do družstevních dožínek a oslav na státních statcích.


Dožínky na Moravě

Když se dožne žito, ječmen a pšenice, slaví se dožínka (dožínky,obžínky, dožatá, dóženek). Žnice uvijí věnec z polního kvítí a propletou jej klasy všeho obilí. Nesouce jej s polehospodáři, zpívají cestou zvláštní žňové písně. Přicházejíce k humnám a hospodářovu dvoru, spustí všechny hlučným hlasem píseň chvály hospodáři a hospodyni:

    Náš hospodář hodné dvořák
    Von má jedne žence pořád.
    Naša hospodeň hodná dvořka
    Pro žence dobrá kochařka.
    Dobře peče, dobře vaři,
    Šak se ji to všecko daři. Ichuchu!
Odevzdávajíc pak jedna z nich hospodáři věnec, říká:

    Vážené hospodářo!
    Přémite tento věneček,
    Vod poctivéch děveček!
    Kolek klásečku, tolek másečku;
    Kolek zrneček, tolek měřeček;
    Kolek stopeček, tolek kopeček.
Hospodyně uchystá svým žencům toho dne hojnou večeři, hospodář dá piva nebo kořalky a pozve aspoň nějakého huslistu. Slavnost pak se končí veselým zpěvem a tancem.


* * *


Žně a dožatou na Hané za starodávna líčí jistý pamětník takto:

Na žně na panském sme se toze netěšile. Ja kdo be se těšel na ten šromot a biti. Na večir přešil dráb pod okno sedlákovo a zakřékl: Zétra pojedeš na roboto, vemeš sebó divko, pacholka a všecko potřebnynáčeni o šesti hodinách ke dvoro. Nebohé sedlák mosel všecko svó práco nechat stát a dřit sebe, chaso, koně a vuz pánovi. Málo platny, moselo se jit.

Pak se nás sehnalo se srpama na dvě stě ledo, a sihó nám veměřel záhon na dvanáct kroku a na každé záhon se dalo šest žencu, takže na každyho přešle dva kroke, a včel žni! Za nama stále drábi a dež tito nestačile, tož eště rechtář e meslevec. K deváté hodině přešil pan správec a celé řad zapsal. Od krajo ke krajo za žencama chodil a křečel: „Jen to dřete,“ a hoba mo neostala až do samyho poledne, že se ho leďom zmrzelo poslóchat a rač žale.

Dež sedlák měl v garažeji (kabátě) v kapce sochárek a chtěl ho požet a nevěděl, kolek je hodin, tož se ptal octivě drába: „Drábečko, kolek je hodin?“ Dráb se podival, a dež belo devět, rajcl sedláka devětkrát čaganem na záda a pak se ptal: „Jož včel viš kolek je hodin?“ Ale ono přece néni možná celyho puldňa bet dule hlavó ohnoté, bela palčevost dovijaká od země, všecko to mosel člověk vešňopat, až se hlava točela, div si prste neožral, tak se zvihl a brósel srp a pře tem odpočal.

Dež bel dráb kósek dál, tak abe čas všelejak ožil a člověk na trampote zapomněl, tož sme zpivale. Ptáte se jaky pěsničke? Dovijaky, e zeleny, co se neměle zpivat. Pře bróšeni srpo:
    Máma mydlí, táta mydlí a já taky šublikal.
    Chytna děvče za fěrtušek, sem tam sem s ňó posmékal.

    Žni, srpečku, žni, za horama hřmi,
    Přende-le to až na nás, pokropni nás dobře ráz…


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS