FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Lidový kroj Malé Hané (6.)

Články

28/05/2004 •Lidový kroj Malé Hané (6.)
zaslala Pavla Vacová

Prádlo

Nejspodnější kus ženského odění, rubáč, se nosil kdysi obecně a byl téhož střihu, jak jej známe např. ze Slovácka. Byla to těsná košile, která visela na ramenou na jedné tkanici. Přetahovala se přes hlavu. Svrchní část byla z pačesného jemnějšího, dolní od pasu dolů z hrubého, i konopného plátna. Na otázku, zda nedráždilo pokožku, dostala jsem od jedné pamětnice, která sama ještě do vysokého věku rubáč nosila, ráznou odpověď: "No, nekeři říkajó, že to konopny plátno kóše, ale já sem nikdy nic takovyho nepozorovala. " Přes rubáč, který zpevňoval postavu a byl jediným spodním oblečením, oblékaly se rukávce.

Rukávce se šily z nejlepšího tenkého plátna (i batistu). Rukávy na nich byly někdy méně nabírané a zdobené jen úzkou výšivkou v barvě bílé či proužkem tylu, jindy bohatěji nabírané - ale vždy kratičké, vysoko nad loket. Na Malé Hané byly žehleny hladce, do koule, na horách na plocho, takže tvořily ostré hrany nad rameny. Tomuto způsobu se říkalo "na kředlo". Starší rukávce měly vpředu díly (stánky) nesešity, nabírané sice, ale bez sámků. Kladly se bez jakéhokoliv zapínání pouze hodně křížem přes sebe. Pozdější rukávce už měly sámkovanou náprsenku, která se zapínala na nitěné nebo i perleťové knoflíky. Starší ženy už v rukávcích nechodívaly a měly pod soukenným špenzlem košili s krejzlíčkem, ale s rukávy jen rovnými, nenabíranými, zakončenými bílou jednoduchou výšivkou. V Kořenci této košili říkali stánek, ačkoliv jinde, jak již uvedeno, byly stánky přední díly rukávců. Když už kroj byl téměř zapomenut, ale ojedinělé babičky dosud nosily některé jeho součástky, zůstal z této košile jen krejzlík, upevněný na dva nevelké obdélníčky se sámky, splývajícími na prsa a lopatky a svázanými na ramenou tkaničkami.

Na horách se spokojovali úzkým, bohatě nabíraným límečkem u rukávců, kterému říkali krejzl nebo také "kráglíček". Byl bíle vyšívaný, později i lemovaný úzkou kraječkou. Ne tak na Malé Hané. Tam se podobně jako na Hané nosil široký límec, zvaný kolárek. Za starší doby sahal až po ramena (říkalo se mu placák), asi v polovině věku se ustálil na šířce 8 až 10 cm. Byl ozdoben bílou výšivkou s prolamováním vyplněným jemnými pavoučky (šitou krajkou), z nichž každý byl jiného vzoru. Pamětníci hovoří o kolárcích nejen bíle, ale i červeně a modročerveně vyšitých (Ant. Dürr z Velkých Opatovic), ale z těch se žádné nedochovaly. Také jeden seznam zděděného šatstva (gruntovní kniha) hovoří o šarlatovém kolárku. Bíle vyšívaných kolárků, např. z Vanovic, s velmi pěknými, zajímavými vzory je zachováno více.

Oplečí upadlo časem v úplné zapomenutí a proto někteří pamětníci užívali jeho názvu mylně pro rukávce.

Oplečí je živůtek z pruhu bílého plátna, vzadu bíle nebo krémově vyšívaný a vpředu tkanicemi sešněrovaný. Že se nosilo i na Malé Hané, sdělil jedině pamětník Ant. Dürr, můj strýc, rodák z Bělé, žijící však celý život ve Velkých Opatovicích. Viděl je u starších příbuzných a podrobně je popsal. Pamatoval si i na bílou výšivku vzadu. Byly to vlnovky a rozmarýnky.

Spodnic se nosívalo hodně, a širokých, velmi naškrobených. V některých vsích byly ženy, které vynikaly zručností v jejich škrobení a žehlení. Spodnice měly tuhé, na dvojité látce vyšívané volány, s bohatými hrozničky dírek a proutky rozmarýnek, pnoucích se obloukem nad nimi. Věru, nebyla to lehká práce s těmito součástkami. Spodní sukně byla tak do tuha naškrobená, že prý docela sama stála. Stalo se jednou, že dvanáctileté děvče neslo ze vsi do vsi na rameni homoli takových čerstvě naškrobených a do sebe vložených spodnic. Sotva je mohlo ručkama obchytnout. Po chvíli se děvčeti zdálo, že je mu na rameni "lehčéj". Ohlédla se a hle! Jedna z nich vyklouzla a stála nyní na cestě jako panáček.

Mezi lidem odpovídalo představám krásy být v bocích co nejširší. Tato touha po bohatství sukní zůstala u selských žen i dlouho po té, když už převzaly poloměstský a městský oděv. Nosily pod šaty stále ještě nejméně tři naškrobené spodnice.

V jedné rodině vedlo to k nemalé komické scéně, které jsem byla náhodou přítomna. Děvečky totiž při spěchu s polní prací (bylo to v době řepy) zapomněly včas snést z půdy spodnice hospodyně a dosušit je v kuchyni, aby mohly být na nedělní návštěvu kostela vyžehleny. A tak milá selka, takto panímáma úctyhodné váhy, musela se spokojit s jedinou spodnicí. Nespočetněkrát se však před odchodem obrátila se slzami v očích a s neodbytným dotazem na chudáka pantátu: "Néso hózká? Néso hózká?" Pantáta, který měl smysl pro humor, ji s utajenými jiskřičkami smíchu v očích, ale s nejvážnější tváří ujistil, že "néni hózká, a v kostylku, že se Pambučkovi bode lébit tak, jak je."

poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS