|
|
 |
FolklorWeb.cz | Články | Proti proudu času
Články
"V Nivnici jsem se narodil a pokud Bůh dá, budu tu žít s lidmi, které denně střetávám, do smrti. Cítím tu zvláštní duchovní náboj a čerpám z něj sílu, abych mohl kráčet po cestě. Po své cestě, která vede zpět proti proudu času - blíže k mým předkům - a přesto do mé vlastní budoucnosti. Po cestě, po níž kulhám i tančím, na níž potkávám lidi, se kterými je mi dobře..."
Nemohu začít jinak, než slovy vypůjčenými z bukletu nového hudebního cédéčka nazvaného Mladé vzpomínky, s podtitulem Lidové písně z Nivnice a Bánova. V těch několika slovech je shrnuta životní filozofie jejich autora - učitele bánovské základní školy, rodáka a občana nivnického, vedoucího dětských souborů Vlastimila Ondry. Musím říci, že bych od člověka v jeho (teprve středním) věku věru neočekával postoj, který je tak očividně v rozporu s dobovou posedlostí pouze zpeněžitelnými hodnotami. V zemi, v níž se nejlépe vede tunelářům a pak zákonodárcům, kteří těm prvním lehké živobytí umožňují vymýšlením zmetků vydávaných posléze ve sbírkách zákonů, ta slova zazvoní jako perličky. Co ale se slovy, pokud zůstanou prázdná?
Vlastik Ondra je dokázal naplnit obsahem. Má k tomu šest desítek nádherných pomocníků - dětí ze souborů Nivnička, Malá nivnička, Malučká nivnička a Kuřátko. V sobotu 28. února jsem je viděl a slyšel zpívat na křtu onoho zvukového nosiče v nivnickém kinosále. Byl to (nejen) pro mě zcela mimořádný zážitek. Děcka, někdy bez doprovodu, někdy za doprovodu Vlastikovy harmoniky, někdy s Mladými Burčáky, zpívala. Ve sborku i sólově. Pane Bože, ale jak zpívala? To nebyl dětský zpěv, jak ho všichni běžně známe ze školy či z dětských souborů. To nezpívaly děti, to zpívalo něco v dětech. Nevím, jak to kouzelník Ondra dělá, ale dokáže v dětech rozezvučet struny vnitřní krásy a ony ji vydávají ze sebe v té nejkrásnější formě, kterou lidský duch vytvořil, v podobě písně. Sbormistrovo kouzlo nevstupovalo jenom do dětí i muzikanti Mladí Burčáci byli jím zasaženi, když jako sbor obcházeli maličké pódium a zpívali odvedenecké, a vlastně každý, ať byl na jevišti nebo v hledišti.
Vlastimil Ondra při křtu CD Mladé vzpomínky. V pozadí vydavatel nosiče Jiří Plocek. Foto: Jiří Jilík |
"To cédéčko je pro mě malým zjevením," řekl v úvodu pořadu sestaveného z nahrávek CD Jiří Plocek. "Čím to je, jak to ten Vlastik dokáže? Je to snad v nějaké zvláštní metodě?" ptám se ho o přestávce v šatně. "Ne, není to v metodě, je to v tom, jaký je to člověk. Normální kantor, když má dozor, chodí po chodbě a hlídá. On vezme harmoniku, chodí po chodbách, vyhrává a zpívá. A za ním je za chvilečku zástup děcek, jsou za ním a zpívají s ním. Nikdy a nikde jsem nic podobného nezažil," odpověděl mi hudební vydavatel, který o učiteli natočil před časem televizní pořad.
Řeknete si, že to s tou chválou přeháním. Jestli si myslíte, že ano, zeptejte se pana Výmoly (jmenuje se Josef, je mu pětasedmdesát), ten vám potvrdí, že ne. "Ten strýc vedle tebe..." drcla do mě během programu nenápadně moje žena Bohumila. Podívám se. Strýcovi tečou slzy po lících. "Jen plaču, když to vidím a slyším, je to tak krásné, že to ani řéct nedovedu," povídá pan Výmola. Podívali jsme se na sebe a porozuměli si. I on, stejně jako já, děkoval v duchu Vlastikovi Ondrovi, že nás se svými dětmi vzal aspoň na chvíli "proti proudu času - blíže k předkům - a přesto do budoucnosti"!
poslední aktualizace:
07/10/2005
|
|
|
