FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Lidový kroj Malé Hané (5.)

Články

30/01/2004 •Lidový kroj Malé Hané (5.)
zaslala Pavla Vacová

Mužský kroj

Podle ústních a písemných pramenů zjišťujeme, že košile mužů se šila tak, aby její zapínání přišlo dozadu. Zavazovalo se na tkaničky s průstřihem v týlu. Tento střih je starobylý a pro starší dobu doložen několika zprávami i jinde na Moravě a ve Slezsku. (Dle pamětníka Ant. Zemánka z Horního Štěpánova, totéž uvádí kronikář Vlk z Vanovic.)

Límec u košil z let čtyřicátých byl úzký, vpředu rozdělen ve dvě špičky, které později se šily stále vyšší, až sahaly k tvářím. Pak byly ještě širší, takže límec bylo třeba přehnout dolů přes barevný šátek, který nosívali tehdy muži o svátcích okolo krku. Rukávy košile byly velmi široké, na ramenou hustě vrapené. U zápěstí byly všity do úzkého límečku (2 až 3 cm širokého), který se zapínal na knoflíček, ale též někdy zavazoval tkaničkou. Na vyšívání mužských košil se staří pamětníci nepamatují.

Spodky se ještě v polovině minulého století nenosily, neboť byly nahrazeny hluboko ke kolenům sahající košilí a jiným způsobem jejího odívání v dolní půli těla, než je obvyklé dnes. Později je o nich zmínka - to když se nosily vysoké boty - okolo roku 1848 a ovšem i později, kdy už se kroj u nás nenosil jako běžný oblek, nýbrž jen jako slavnostní oblečení lidu.

Nohavice byly kožené, z kozí kůže, v barvě nejen světle žluté, ale též "perníkové". Jen zřídkakdy prý byly vyšity drobným červeným a modrým vzorkem na "pontě" a u kapes. Zevrubněji o tom píše Mira Zlatúš z Letovicka: Nosili jsme žluté kuženice, nahoře byl pont, po stranách od pasu až ke kolenům byly vyšity vlnovité květy zeleným hedvábím. Nahoře na každé nohavici byly uprostřed vyšité "ruže" hedvábím červeným a okolo toho zase květy hedvábím zeleným. Pod tím jsem měl ještě zeleným hedvábím vyšito: na jedné noze pluh, na druhé brány. Tyto kuženice nosil ještě donedávna "po domě" v Letovicích. Protože se mně však smáli, že vypadám jako nějaký Hanák, rozsekal jsem je předloni (asi 1918) a hodil jsem je do hnoje, přestože byly ještě pěkné. "

Koženky sahaly pod kolena a zavazovaly se řemínky z téže kůže na koncích rozšířenými a do zoubečků ozdobně vystřiženými. Za "pontem" prý se nosíval bílý, červenomodře vyšívaný šátek. Na horách byly víc v oblibě světležluté kalhoty s vyšíváním zeleným nebo hnědavým nebo vůbec bez vyšívání.

Koženice vydržely po celý život. V zachovalém stavu byly oděvem svátečním, a to víc zimním než letním. Obnošeny dotrhávaly se i ve všední den, a přibarvily se "březuló" na černo. Jinak byly v létě obvyklé režné plátenice. Místo obchodně dodávané březule dovedli místní lidé připravit po domácku barvivo i sami. Vypravovali o tom mnozí pamětníci, ale receptu takové barvy už nepamatovali. Víc o tom hovoří pamětník Novotný v citované už Zlatúšově knize:

"Spálela se vovesná sláma, kopt z ní se rozetřel se smetanó nebo s máslem ha tym se kuženice vobarvile. Bele pak pěkny černy a svitile se. " Před rokem 1840 nosívali muži bílé punčochy s barvenými "cvikly" a nízké černé střevíce s přezkami, ale v době, kdy začali kroj pomalu odkládat - od poloviny 19. století - byly už v oblibě "létkovice", nahoře ozdobně vykrajované, leštěné - "viksované". Natřely se prý cididlem a pak "řepó viksovale, abe se jak se patří svitile".

Na košili nosili vestu, které se říkalo kordola. Bývala na léto. Šila se upjatá skoro až ke krku, s nízkým stojatým límečkem. Později vlivem městské módy bývaly u stojatého límce překlopené dva růžky. Kordola bývala v barvě černé, tmavomodré, ale i jasně červené, vždy z dobrého sukna. Zapínala se na velké kulovité knoflíky lité, hladké i prolamované, podobné stříbrnému filigránu. Těmto kulovitým knoflíkům se říkávalo gombíky, bombíky nebo i bramburáky. Některé vesty byly vyšívané, a to i na límci (u pozdějších i na klopách vpředu), u bočních kapsiček, a to většinou řetízkovým stehem s drobnými několikastehovými kvítky. Vlnovky z řetízkových stehů byly často šity tak, že jediná vlnovka přecházela několikrát z barvy do barvy, z žluté do zelené, pak do modré a červené.

Zachovaly se též tmavomodré soukenné kabátky - marinky. Marinkami byly však nazývány též kamizoly plátěné, používané v všední dny do práce. Dlouhé pláště většinou tmavomodré barvy, sahající až pod kolena, nosily se k slavnostním příležitostem. Mívaly vícenásobný zřasený límec, asi v té podobě, jak je známe z Hané. Počet těchto límců se prý řídil zámožností a tím i vážností majitele. Bylo však tehdy mnoho sedláků, kteří si je nemohli pořídit ani na svatbu, protože by na to museli obětovat koně. V mnohých obcích vyřešily záležitost tak, že pláště pořídili někteří krejčí, a ti za odměnu v naturáliích pláště půjčovali na svatby, křtiny a pohřby.

Ženatí nosívali v zimě dlouhé kožichy, svobodní a ženy krátké kožíšky. Z těch se nezachovalo nic, jen z ústního podání a kronik víme, že byly dvojího druhu: žlutočervené a bílé. Bílé byly buď pestře vyšívány nebo zdobeny bílou koženou aplikací.



Pokrývka hlavy a účes. - Až do konce 19. století platilo v naší oblasti, že dívky chodily prostovlasé, ženy v čepci. Čepce byly letní a zimní, bílé plátěné a hedvábné prošívané. Ale jsou zmínky též o čepcích, které se používaly jen při slavnostních příležitostech, jako u obřadu svatebního, při čepení nevěsty. Ty byly ze zlaté krajkoviny a veliké prý jako "slaměnka". Říkalo se jim krepíny.

Nošení čepce upadalo víc a více, až se jich užívalo vskutku jen k čepení o svatbě. Dokonce si je k tomu obřadu již ani nepořizovaly, v některých obcích bul k tomu účelu všeho všudy už jen jediný čepec společný. V hojném počtu se uchovaly hedvábné čepce prošívané. Mají vesměs trávově zelenou, někdy též kobaltově modrou "krempu", dvojitou a hustě drobounkými stehy prošitou. Dýnko bylo z květovaného brokátu, z ornátové látky a na některých je ještě vysoká plastická výšivka ze zlatých nebo stříbrných nití, spirálkovitě točených drátků a penízků (flitrů). V týle se tyto čepce zdrhovaly tkanicí. Je nemyslitelno, aby tento honosný čepec byl nošen jen zadrhnut hrubou tkaničkou. I když se pečlivě zasunula pod čepec, nebyla dostatečným úpravným zakončením v týle - proto pravděpodobně doplňovala čepec stuha nebo bílá šatka. O bílé šatce hovořil jediný pamětník z Velkých Opatovic, kde jsem objevila již jen jedinou šatku. Je z dosti hrubého domácího plátna, má nad čelem úzkou výšivku bílou a na obou koncích výšivku černou, docela podobnou oněm, které zdobí "křesné šátky", pocházející z konce 19. století. I krajka, lidově zvaná "komžová" je táž. Zdobí oba konce a pruh plátna uprostřed tak, že když se zavázala v týle, tvořila jakýsi krajkový košíček kolem svítivé zlaté výšivky v týle čepce.

Že se čepce nenosily bez šatky, dokazuje i to, že mezi ozdobnou prošívanou "krempou" a vyšívaným zadním dílem býval kus hrubého domácího plátna, všitý asi z úspory. Také, usuzujeme-li analogicky, musíme připustit šatky i u nás, neboť se nosily též ve všech sousedních oblastech - ale i v hojnějším počtu se tam zachovaly: na Litomyšlsku, na Hané, na západním a jižním Horácku. Dokonce i ty hedvábné prošívané čepce jsou tam totožné, a to barvou i tvarem a druhem výšivky. Tam se jim říkalo "kolena" a nosily se přes ně půlky, to je plátěný trojúhelník, v rozích bíle vyšívaný. Nad čelem se poskládal kolem okraje čepce a vyšívané konce boční vlály po zádech. Protože se taková půlka nosila i přes prsa, vlály vzadu čtyři takové vyšívané bílé cípy a tetičkám se to velmi líbilo. Stará panímáma z Horní Slatiny si tuto módu pochvalovala: "Když šly žensky do Vydří na pout a tam do kopečka ke kostelu, tak to bylo takový heský, zrovna jako když husy peroutky roztahnou... " U nás se čepcům říkalo "korkole", ale v době, kdy jsme se o ně zajímali, byli pamětníci nošení čepců už dávno mrtví. Přes čepec se nosil velký šátek, vyšívaná plena, po níž nastoupil ručně tištěný šátek s bílou půdou. Kronikáři a pamětníci se shodně zmiňují, že za nejstarších dob se nosily šátky bílé, zachované v dosti hojném počtu a zvané napoleonské nebo i turecké. V první polovina 19. století a později byly nošeny i jinde. Jejich rozměr byl 110 x 110 cm až 130 x 130 cm a byly potištěny řídce drobnými kvítky v barvě červené a modré s doplněním šedo- nebo fialově-černé. Když obliba těchto šátků pominula, udržely se ještě dlouho jako šátky smuteční.

Bílá barva byla totiž ještě v polovině minulého století barvou smutku. Sváteční oblečení mívali venkované často jediné - býval to většinou svatební úbor, s nímž, nosíce jej jen do kostela, vystačili až i do smrti. o pohřbu zahalovaly ženy tento sváteční šat - na hlavu zavázaly bílý šátek, vyšívanou plenu nebo šátek zvaný napoleonský.

Smutkové šaty vdovské měly i zvláštní vázání. Boční cípy se pod bradou zkřížily, ale nevázaly. Vedly se kolem tváří k temeni, kde se jednoduše svázaly a cípy nechaly viset dolů. Ke smutku se pak přes ramena přehodil ještě bílý ubrus. Byl velký, doma předený, s kraji roztřepenými, neobrouben. Tento smuteční ubrus se složil na trjúhelník, položil na ramena tak, aby kryl poněkud i hlavu a položil se vpředu přes prsa hodně přes sebe. Kryl skoro celou postavu.

Za sourozence nosila děvčata smutkové šátečky bílé z domácího plátna a též na okraji roztřepené. Cípy se překřížily pod bradou a zavazovaly v týle. Takto upravené hlavě se říkalo "zabubačená". Pověděla nám o tom náhodou stařenka Františka Vlková z Vanovic, která vyprávěla o svých drobných trampotách z dívčích let: "Belo nás moc dětí, co chvilo nekery homřelo. A já sem pak mosila chodit šest neděl bílo zabubačená, zatím co vostatní děvčeska v červenéch, sakskéch. "

Ve značné oblibě byly pestré šátky lipské se základní barvou jasně červenou a okrajem vyplněným pestrými květy. Jinak bylo vnitřní pole červené až hnědofialové. Tento poslední druh šátků byl zvláště oblíben na horách, zatímco na Malé Hané se více nosily jen šátky červené. Některé z těchto šátků byly na okrajích zdobeny našitím třásniček, nejčastěji v barvě modré či zelené, ale vyskytovaly se i fialové, žluté, ba i černé. (u stařenek).

Vázání šátků bylo různé. Zachoval se způsob zvaný "na drdól" či "na hoše", což značí úvaz zvaný na babku (dozadu), ale ze spodního trojúhelníku šátku jsou vytaženy cípky, které tvoří načechranou ozdobu u uší - "hoše". Jeden z cípů splýval dopředu, druhý dozadu.

Druhé vázání zvané "na vínek", kdy se boční cípy svinuly nad čelem do věnce tak, aby květy "růže" na okrajích co nejvíce vynikly. Takto uvázaný šátek nosily mladé ženy a děvčata, neboť tehdy se už vdané a svobodné pokrývkou hlavy neodlišovaly.

Protože dozadu vázaný šátek nekryl dostatečně krk vpředu, vázaly si v zimě přes něj, zvláště starší ženy, ještě jeden šátek menší, složený do pásku nejinak než při bolení zubů, pod bradu, přes spánky s uzlem na temeni hlavy. Teprv přes tyto dva šátky přehodily veliký vlněný šátek třetí s pestrými květy, kterému se říkalo "převodívák" či "zavodívák". O tomto šátku je podrobněji pojednáno až v kapitole o teplém oblečení žen v zimě.

Lipské šátky pak byly vystřídány pestrými tibetovými, s pásy růžiček na okraji. Ještě i tyto šátky se vázaly "na hoše", ale po nich se ujala móda menších šátků, hedvábných i sametových, někdy s nevkusným plastickým vyšíváním, a ty se vázaly už jen prostě, pod bradu. Ale i tak ještě byly ve vsích odchylné způsoby vázání i těchto šátků, které prodělaly během doby v materiálu i výzdobě svůj vývoj. To však už nepatří do této kapitoly.

Na všední den nosily se v letech čtyřicátých až šedesátých šátky z domácího plátna a modře obarvené s bílými a žlutými kvítky. Dochovaly se nám jen v útržcích a našli jsme je rozstříhané na pásky v domácky vyráběných kobercích.

Účes se velmi lišil od našeho dnešního pojetí. Babičky, dokud za svobodna chodily prostovlasé, dbaly, aby ležel vlásek vedle vlásku. Máčely je cukrovou vodou a pivem, aby lépe držely v hladkém účesu. Pěšinka uprostřed a jediný cop vzadu, to by účes děvčat na všední dny. Ženy ovíjely copy kolem hlavy. Ozdobný účes mívalo děvče vlastně jen několik dní v roce, a to když šlo "za dróžku" při církevní slavnosti nebo o svatbě jako družička nebo nevěsta.

Slavnostní účes byl velmi pracný: u spánků se praménky vlasů rozdělených uprostřed pěšinkou, zatočily, aby vytvořily nad čelem "kukadla" a pak se spletl cůpek ze čtyř praménků. Zatáhnutím jednoho stočil se copánek do obloučku přes uši nebo pod ušima. Zde byly tyto cůpky, zvané "šneky", vpleteny do copů, tvořených za dvou úzkých praménků, stále se strany přidávaných. Tak se i z bohatých vlasů vytvořily dva jemně pletené copy, zvané rozmarýnka. Oba tyto "rozmarýnkové" rulíky se pak volně položily křížem přes sebe v týle a upevnily se pak vysoko za ušima (podle bohatství vlasů). Byly-li vlasy příliš dlouhé, zatočily se konce rozmarýnových copů za ušima do spirálky. Tak se česaly na horách družičky a nevěsty.

Na Malé Hané se upletly šneky kolem uší, ale dál už se tvořily kolem dokola jen ploché copánky z úzkých praménků vlasů. Byly až ze sedmi a dvanácti praménků a vytvořily ploché, pentlím podobné copy, které se ohnuly a upevnily v kruhu na temeni pod kulatý věnec. Byl to velmi zvláštní účes. Šneky u uší česaly si dívky i v jiných částech Horácka, např. u Telče.

Svatební věnec nosily kulatý, nad čelem zvýšený. Byl upleten z rozmarýny a květů, ale též z mnoha pestrých cetek ze skla, barevných korálků a stužek. Věnec se spojil vysoko vzadu na temeni, ale konce věnce splývaly hluboko na záda. Čím bohatší a strojivější nevěsta, tím delší cípy věnce vzadu splývaly. Vypravovalo se i o takových, jejichž cípy věnce dosahovaly až do dolního okraje sukní! (Podle tetičky Hájkové z Velkých Opatovic.)

poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS