Tak jako každý rok s odchodem zimy se v této horňácké obci uskutečnil dětský lidový obyčej - vynášení Moreny. Tradice, která sahá do dávné minulosti, se dnes neudržuje nikde z osmi zbývajících obcí regionu Horňácka.

Srdečně Vás zveme na celodenní program, který se uskuteční v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici pod názvem Velikonoce ve skanzenu. V neděli 24. března ožije celý areál muzea zvyky, obyčeji a tradicemi z oblasti Slovácka.

Taký je názov výtvarnej súťaže, ktorú po deviatykrát pre dospelých tvorcov i pre deti zo Slovenska vyhlasuje Oravské kultúrne stredisko v Dolnom Kubíne, organizácia v zriaďovateľskej pôsobnosti Žilinského samosprávneho kraja. Súťaž je vypísaná v troch vekových kategóriách od 5 rokov po dospelých tvorcov a pre ľubovoľné – tradičné i súčasné techniky zdobenia kraslíc. Každý záujemca môže zaslať poštou, alebo na Oravské kultúrne

Hrubá Vrbka, Javorník, Kuželov, Lipov, Nová Lhota, Velká nad Veličkou. To jsou názvy obcí ve svérázném, folklorně „čistém“ regionu, kde se rozezní v ulicích a po domech ústřední „pěsnička“ tradičního lidového zvyku v podání chasy a hudců: „Fašanku, fašanku, už je ťa namále, jako téj rosenky, na zelenéj trávě…“.

Obchůzka a fašankové veselí mají svá pravidla a tradice sahají až do pohanské minulosti. Období fašanku, slunovrat, to je čas kdy pomalu končí dlouhá zima a fašank je posel jara. Symbolem je věčně zelený krušpánek a obilná sláma. Svázané do kytičky je dostává hospodář v každém domě, kde se průvod zastaví.

Únor je ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm ve znamení zábav a bujarého veselí. Vše vrcholí v posledních masopustních dnech, kterým se na Valašsku jinak říkalo také končiny či fašank. První únorovou sobotu ožije areál Dřevěného městečka obchůzkami masopustních masek z Valašska a Moravského Slovácka.

Chodit, jezdit na kole, pracovat na poli či navštěvovat lavice v kostele v lidovém kroji, ve všední den nebo o svátku, a to po celý život člověka prakticky od kolébky po hrob, snad není v dnešní době různých mód ani myslitelné. Přesto se najde ještě, a to hlavně na Slovácku, pár starších tetiček, které v této parádě žijí a dokonce je zručně tvoří pro další generace.

V neděli ve velmi časných ranních hodinách můžete navštívit výjimečnou akci. Za starých časů se muži každoročně na konci května sebrali a odešli - i na delší čas, ze svých domovů, aby sklidili úrodu z luk a pastvin. Sekáči na loukách přespávali a sekli louky za ranní rosy, kdy je tráva ještě křehká.

Až z daleké Indonésie přišla v první adventní neděli zpráva do České republiky, ale i směrem do čtyř očekávaných známých folklorních míst na Slovácku, kde pořádají organizátoři tradiční lidový obyčej Jízda králů - do Vlčnova, Hluku, Kunovic a Skoronic. Byla překvapivá a hodně radostná. Zněla takto: Slovácká jízda králů byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví lidstva UNESCO!

Z archivu FolklorWeb.cz: text PhDr. Marie Ulčové z její knihy "Moji milí, drazí. O časech minulých, lidském štěstí a osudech", Plzeň 1998. Jistě se i po 15 letech od jeho vzniku bude k nastávajícím svátkům Vánoc hodit...

Pálení čarodějnic (filipojakubská noc) se odehrává z 30. dubna na 1. května. Staví se máje, mládež se schází u zapáleného ohně a slaví příchod jara. Fenomén magické noci a nepoznaného strachu vždy poutal a vyvolával fantazijní představy. Tato tradice se kupodivu udržela dodnes.

V bývalých lázních Letiny, ležící jižně od Plzně, se udržují velikonoční zvyky, které bychom v okolních vsích dnes již marně hledali. Jedná se o tzv. „chřístání“. Letinské děti ho provozují celkem čtyřikrát – poprvé na Zelený čtvrtek, poté dvakrát na Velký pátek, naposledy pak v sobotu dopoledne.

Romantické místo, počátek Přírodního parku Horní Berounka, si oblíbili plzeňští baráčníci, přesněji řečeno členové Vlastenecko dobročinné obce baráčníků v Plzni – Letné. V sobotu 20. března se sešli, aby se rozloučili se zimou a spolu se zelenými ratolestmi vnesli do Doubravky dlouho očekávané jaro. Znovu zavedená tradice se letos zopakovala již po třinácté.

S paní Zimou se tradičním lidovým obyčejem vynášením moreny přišly rozloučit v sobotu odpoledne, den před astronomickým nástupem jara, děti v Hrubé Vrbce. Obešly si přitom okruhem dědinu a poté hodily symbol odcházející zimy do potoka...

V sobotu 13. února 2010 Švihov na Klatovsku ožil masopustními oslavami. Přestože se zde masopust konal úplně poprvé, organizátoři zařídili hladký průběh akce. Ztichlé náměstí se probudilo těsně před zahájením samotného průvodu masek, tedy něco málo před třináctou hodinou.

Pocházím z malé vesničky s příhodným názvem Malá Víska ležící nedaleko Klatov. Na ni navazuje další ves Vrhaveč. A právě to je jedno z míst, kde stále žije masopustní tradice. Ještě před cca čtyřiceti lety masopustní průvod z Vrhavče došel až do Malé Vísky, kde se spojil s místními maskami, poté se pokračovalo společně...

"Dej si pozor, je tam sněhu jak v Himalájích", varoval mně telefonem můj kolega Giuseppe, sám narozený pod žhavým neapolským sluncem. Patří k oněm pedagogům, kteří nepředávají informace pouze "ex cathedra", ale své studenty obětavě vodí tam, kam uzná za vhodné, tedy i na postřekovský masopust.

Magie a křesťaství - magie je nejrozsáhlejší a nejhlouběji zakořeněnou oblastí víry předkřesťanského světového názoru. Tento prvotní pokus člověka o ovládnutí sil přírody se zaměřoval na primární potřeby praktického života, a proto nezanikl přes všechny zákazy a nátlak církve ani po přijetí křesťanství, rozvíjel se bohatě i v novověké lidové kultuře...

Pamatuji si nejasné výjevy z dětství. Nakukujíce přes záclonu z utulné babiččiny kuchyně se těším, až před naším oknem projde veselý průvod roztodivných maškar. Nejprve jsem se jich bál a zůstával v bezpečí za oknem, zatímco babička vycházela před dům s milosťama a koblihama. Ty nikdy nesměly chybět. Jak šly roky, těšil jsem se na maškary už bez bázně a se zájmem je pozoroval. Jejich divokost, srandování, opilost...

Na Velký pátek, před slunce východem, chodili se všichni na proudnou vodu umýt. Tento den je dnem všeobecného očišťování. Na Hané říká se proudné vodě „mlčlavá“, protože kdo na ni šel, celou cestu mlčel (jako Kristus mlčel, když jej mučili). Před samotným umýváním se každý...

Malovaná vejce se stala neodmyslitelnou součástí Velikonoc, a to nejen v minulosti, ale i dnes. Techniky zdobení však v dřívějších dobách nebyly tak snadné, jako jsme tomu v současné době zvyklí. Malování velikonočních vajec mělo svá přísná pravidla a léty prověřené postupy. Z barev se nejvíce používala červená, ta v lidové...

Masopust má v českých zemích dlouhou tradici. Tedy – jak kde. V pražských Nebušicích se letos slavil teprve potřetí. To mu na straně jedné zajistilo dokonalou autenticitu, na straně druhé se musel spokojit s poněkud skromnějšími poměry. Ani u domácích ještě nestihl pořádně zakořenit, o nějaké komerční pozornosti a podpoře ani nemluvě.

Fašank v podhůří Bílých Karpat na slováckém Horňácku je každoročně neodmyslitelnou součásti zdejšího dění. Tady nechodí maškary, ale hudci, většinou muzikanti z místních cimbálek.

Svátekem Tří králů a slavností Zjevení Páně si církev 6. ledna připomíná sebezjevení Boha v lidské podobě Ježíše Krista. Také si připomínáme okamžik, kdy se přišli mudrci z Východu poklonit Králi králů do judského městečka Betlém.

Nejstarší výrobky ze lnu pochází z doby 7 tisíc let před Kristem, do Evropy se ale len dostal asi o 4 tisíce let později. Rozlišoval se len italský, který byl jemný, ale o dost dražší než len německý, který byl sice hrubší, ale dostupný i chudším lidem. Když se len na poli požal, nechal se...

Krosienky nejsou v podstatě ani pletením, ani tkaním. Jsou prostě zvláštní textilní technikou. Na rám, na Valašsku nazývaný stativa, se nahoře a dole uváže provázek a přes něj se ve tvaru osmičky tahá osnova. Velikost ok pleteniny pak určují kulaté hladké hůlky (podobné jehlicím). Přehazováním předních a zadních nití prsty se tvoří hladká oka a dírky tvořící různé vzory.

Málokdo dnes ví, že metla byla součástí středověkých mučících nástrojů. Provinilci s ní dostali pořádně zavyučenou. Nejčastěji se však používala k úplně jiným úkonům, totiž k úklidu domácnosti. Po opotřebení se však nevyhodila, protože dobře posloužila ve chlévě a na dvoře.

Velký Týnec, Malá Vrbka, Pivín. Jedny z míst, kde loni probíhalo sečení louky, jako organizovaná folklorní akce. Všechny měly jedno společné – nešlo o komerční akci, na které by se vybíralo vstupné. Sekáči přijeli na vlastní náklady, zadarmo posekli louku, zazpívali, muzikanti zahráli. Diváci si museli přivstat, aby nepřišli o krásný zážitek. Všichni se na sebe usmívali.

Na Slovácku žije už po staletí mužský tanec verbuňk. Jako mužský tanec žije v povědomí všech komunit zúčastněných v dlouhodobém procesu tradování. Tak jej vnímali a popisovali všichni sběratelé a etnologové, kteří si jej kdy ve svém díle všímali. Jako mužský sólový tanec je verbuňk vnímán i pořadateli, účastníky i diváky strážnické soutěže.

Pavel Petržela se ve svém článku rozohnil nad tím, že snad verbuňk nepatří do UNESCO, pokud ho budou tancovat dívky nebo ženy. Nevím, co ho vede k takovému úsudku. Kdyby se někdy vyjel podívat na třetí den hodový na Podluží nebo Hanácké Slovácko, zjistil by, že tam děvčata a ženy tancují verbuňk a nikdo jim to nezazlívá.

S velkým potěšením jsme přijali zprávu o zařazení verbuňku do nehmotného kulturního dědictví. Chceme-li, aby byl i nadále považován za ojedinělý kulturní prvek, musíme se o něj správným způsobem starat a hlídat jeho poslání a kvalitu. A tady nastává problém, který trvale neřešíme.

Ke zhotovování betlémů se v lidovém prostředí používalo zejména přírodních materiálů - dřeva, papíru, kukuřičného šustí nebo těsta, okrajově také vosku v kombinaci s dalšími materiály. V rámci sbírkotvorné činnosti se v posledních letech zaměřilo národopisné oddělení Slováckého muzea na keramiku. Od současných tvůrců se podařilo získat do sbírek další betlémy, ať již majolikové či z tvrdší kameniny.

Počátkem minulého roku zahájila v Blatničce činnost obecně prospěšná společnost Tradice Slovácka, která provozuje Školu lidové tvořivosti a řemesel. Věnuje se šití a údržbě krojů, v muzejní části prezentuje kroje Moravského Slovácka, připravuje výstavy, nabízí aktivity handicapovaným občanům, programy zaměřené na oblast prevence a bezpečnost dětí.

Přinášíme vám další seminární práci k předmětu Kulturní tradice střední Evropy, tentokrát studentky Evy Hlavničkové z Filozofické fakulty Západočeské university v Plzni (obor Sociální a kulturní antropologie), pojednávající o masopustní tradici v malé jihočeské obci Horní Pěna.

Čipernou horňáckou stařenku Anežku Kašpárkovu, která zanedlouho oslaví osmdesátku, úctyhodný věk nezmáhá. Život bez práce si neumí vůbec představit. V minulosti také hodně pracovala v zemědělství. Nyní už třicátým rokem dává svými malůvkami do parády uprostřed dědiny kapličku, pocházející z počátku osmnáctého století.

Masopustní veselí vždy platilo a stále i platí za čas plný radosti, nespoutané zábavy a odpočinku. Mohli bychom říci, že Masopust je jeden z mála svátků, kde neplatí předpisy o chování. V tomto článku se dozvíte, jak letošní masopustní veselí v Kadani viděla a vnímala jedna ze studentek Západočeské univerzity v Plzni /obor Sociální a kulturní antropologie/, Darina Blatská.

Zalistujeme-li v slavné Bachtinově publikaci o smíchové kultuře středověku, najdeme tam zásadní větu - masopustem se musí žít! Neuvědomí si ji ten, kdo se do chodského Postřekova přijede podívat pouze na průvod masek či na jeden z vyhlášených bálů. Sekvence rituálů a zvyklostí zde vykoná své. Převrátí věci naruby, zkritizuje blízké i vzdálené, vybije se radostí a nastolí řád, který vydrží fungovat opět do dalšího masopustu.

Barvení a malování kraslic se nám podle všeho dochoval ještě z dob pohanských. Vajíčka byla dříve barvena nejspíš jen cibulí, barva je pak žlutohnědá až hnědá. V 19. století se pro získání červené barvy již všeobecně používalo odvaru z brazilského dřeva, černá barva pak z odvaru kůry olše.

Nádherné exteriéry na Horňácku si vybral filmový štáb z Prahy v čele s režisérem Šimonem Koudelou a kameramanem Janem Basetem Střítezským pro natočení znělky k letošnímu 33.ročníku mezinárodního filmového festivalu LFŠ v Uherském Hradišti, kde budou kromě hlavního tématu "film a stáří" promítány brazilské filmy.

Druhým místem, kde se u nás výroba modrotisku udržela až do dnešních dnů, je malebné městečko Strážnice (okres Hodonín). Negativní tisk zvaný modrotisk byl ve světě znám již koncem 17.století. Na Moravě dosáhl největšího rozvoje v 19.století. Mohli jsme se s ním setkat na ženských i mužských oděvech, stal se součástí krojů, doplňoval interiéry tehdejších obydlí.

V 17. století byl mezi dary siamského krále Ludvíku IV. také modrotisk, který se stal módní záležitostí a začal pronikat do Evropy. První manufakturu na jeho výrobu u nás založil hrabě J.M.Kinský ve Sloupu u České Lípy v roce 1763 a brzy následovaly další. V současné době v ČR pracují pouze dvě dílny v Jihomoravském kraji. První z nich najdeme v Olešnici (okres Blansko).

Věnčení je součástí složité úpravy hlavy nevěsty a bylo symbolem čistoty dívky nejen na Horňácku, kde se mu říká "družení-hladění". Je velmi zdobnou součástí svátečního a obřadního ženského kroje. Na hlavě jej nosí pouze mladé neprovdané dívky a nevěsta o svém svatebním dnu.

Vyšívání patří k nejzajímavějším detailům slováckých krojů. Krásou výšivek a důrazem na detail je proslulý především lidový oděv z moravských Kopanic. Etnograf Josef Beneš označuje za druhé nejcennější vyšívání tzv. nivnického typu kroje.

O období adventu se v dobách totality příliš veřejně nemluvilo. Ani komunistům se ale nepodařilo Ježíška zrušit i když byla evidentní snaha nahradit ho „dědou Mrázem“, stejně jako dnes se k nám pokouší dostat „Santa Klaus“. Ježíšek je ale náš a my si ho vzít nedáme.

"Na cukr, na kafe..." zněla slova v řadě chalup do taktu při práci, kde tkalcovský stav pomáhal získávat prostředky k obživě. Nyní se této činnosti věnuje již jen úzký okruh zájemců a nutno dodat, že rozhodně nejde o práci lehkou.

Výpravu do dávných dob lidové tvořivosti se rozhodly zrealizovat dvě mladé ženy - Martina Venclová z Veselí nad Moravou a Zdenka Křížová z Olomouce. V samém centru Horňácka totiž děvčata objevila dvěstě let starý ruční tkalcovský stav a nadchla se představou návratu k tradičnímu řemeslu.

Perníky tvarované v dřevěných formách patřily k žádanému zboží na poutích . Koncem 19. století je nahradila masová výroba perníků vykrajovaných a zdobených obrázky nebo polevami, avšak v muzejních sbírkách zůstaly zachovány zejména formy jako doklad tohoto dnes již zapomenutého sladkého řemesla.

Čtrnáct dnů před největším folklorním svátkem roku Horňáckými slavnostmi jsem dostal pomyslnou „červenou kartu“ vystupovat na pódiu s velickým pěveckém sborem. Obdržel jsem ji přímo do očí od mých dlouholetých kamarádů, Veličanů. Na druhý den "folklorně pookřívám" a reaguji s potěšením přikývnutím na pozvání zpívat do sousedního, javornického sboru.

O slavných jízdách králů na Hané bylo v minulosti mnoho napsáno. I zde došlo k postupnému zániku tohoto zvyku, který byl zakazován také proto, že při něm docházelo často ke krvavým šarvátkám mezi jednotlivými královskými družinami. Tak jako na Slovácku podařilo se i na Hané jízdu králů v 80. letech 20. století oživit.

Hýlom, hýlom! Počúvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati o svatodušním pondělí. Máme krála poctivého, ale velmi chudobného. Okradli nám ho na horách, na dolách, na krakovských mostinách. Ukradli mu tři sta koní z prázdných stájí, ukradli mu tři sta volů z prázdných dvorů. Dobře, že tam neměl nic, byli by mu vzali ešče víc. Na krála, matičko, na krála!

Jízda králů má v Kunovicích dlouholetou tradici. Jde o obyčej patrně předkřesťanského původu. V křesťanské chronologii jde o svátek svatodušní, tradičně pořádaný na svatodušní pondělí. První písemná zmínka o konání této slavnosti v Kunovicích je z roku 1897. Již v roce 1771 je doložena její obdoba při příležitosti návštěvy císaře Josefa II. na kunovické faře.

Velikonoční pondělí je z hlediska zvyků nejvýznamnějším dnem velikonočního období. Tento den se odbývá pomlázka. Tímto slovem rozumíme několik věcí: pomlázkou je spletené vrbové nebo jívové proutí, kterým chlapci šlehají děvčata. Pak je tak nazýváno samotné šlehání a konečně se pod stejným pojmem skrývá obvyklý velikonoční dar-malovaná vajíčka.

Vážení čtenáři Folklorwebu. Jako doplněk k mému článku o PhDr.Marii Ulčové vám nyní přináším text z její knihy "Moji milí, drazí. O časech minulých, lidském štěstí a osudech," Plzeň 1998. Věřím, že se k nastávajícím svátkům Vánoc bude hodit. S přátelským pozdravem Marta Ulrychová.

Ve škole nás učili, že tím okamžikem, kdy začne ubývat noci a přibývat dne, je zimní slunovrat. Ten však, jak známo, nastává kolem 21.prosince. Proč tedy sv. Lucie "noci upije ale dne nepřidá" již 13.prosince? Za pravdou se musíme vydat do minulosti a přitom si zkusit i trošku započítat.

Hodové i jiné tradice a zvyky ztratily již dávno své původní funkce. Před dvaceti, třiceti lety ještě žily na vesnici generace, které pamatovaly jejich původní rustikální podobu a takovou tradici považovali za něco zásadně neměnného. To se nedá říci o těch, kteří dnes tvoří hodovou chasu, ale již ani o jejich rodičích, kteří kdysi bývali jistými garanty dodržování nepsaných pravidel tradice.

Ze všech svátků mají Velikonoce nejdelší přípravné období. Vrcholí ve Svatém týdnu, kterému říkáme Pašijový nebo Velký podle umučení Ježíše Krista. Začíná Květnou nedělí a vrcholí svatým třídenním - to je Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou. Končí před slavností Vzkříšení. Dny pašijového týdne mají svou atmosféru a patří k nim mnohé zvyky.

Podle vyprávění starých lidí, se za života hraběnky Alžběty z Račkounů (15. století), v Bělkovicích velmi rozšířil mor, a ona vybídla obyvatele, aby konali poutě na úmysl zastavení této choroby. Samotný průvod "matiček" je tedy patrně tradicí, která vznikla jako poděkování za záchranu vesnice. Tato tradice se v Bělkovicích (u Olomouce) zachovává dodnes.

Není to tak dávno, co se na mnoha místech Moravy, Slezska i Čech konaly pestré a veselé fašankové zábavy. Masopust známe, píše se o něm hodně. Obecně se ví, že fašankové tradice vznikly jako vyvrcholení doby, po které následoval půst. Postní doba je pro křesťany obdobím čtyřicetidenního postu. Z hlediska lidové víry mají význam hlavně obyčeje konané o postních nedělích.

Díky iniciativě obyvatel Doudlevec (dnešní části Plzně) se masopust v Plzni udržel do počátku šedesátých let 20.století. Letošní 8.únor znamenal návrat masopustu do Plzně, a to hned na několika místech. Odpoledne se uskutečnil průvod masek na bývalém selském statku na Lochotíně, večer se masopustní zábava přenesla do restaurace Na spilce v areálu Plzeňského Prazdroje.

V tu dobu už bylo také všechno připraveno ke štědrovečerní večeři. Na stole pod ubrusem se nastlalo trochu slámy a ta tam zůstala až do Nového roku. Na stole býval pecen chleba, vánočka a makovník, jablka a ořechy, také troška soli, hrnek medu a hrnek másla, po hrstičce žita, pšenice, ovsa a prosa...

Hned po Barborkách chodí v doprovodu anděla a čerta nadělovat sv. Mikuláš (6.12.). Zvyk se v této podobě u nás zachoval dodnes. Dříve však v doprovodu Mikuláše bylo možné spatřit i řadu dalších postav. Kromě anděla a několika čertů to byla také bíle oděná smrt s kosou a "laufr" (běhoun) s tlustým bičem...

Skončení žatvy se neobešlo bez oslavy Dožaté, dožínek. Oslava se konala již od středověku na selském hospodářství po společné sklizni obecních polí. Po mnoho generací tvořila součást života robotníků na feudálních velkostatcích. Z pole přinášeli ženci věnec, upletený ze všeho obilí, aby jej předali hospodáři, či majiteli velkostatku.

Dnešní jízdy králů v několika obcích na Moravě jsou pouze torzem někdejšího letnicového obřadu. Ten byl kdysi rozšířený po celé Moravě a Čechách, ale i v mnoha dalších evropských zemích. Jeho podkladem bylo zřejmě hledání ženicha krále pro králku se zvláštními obřady, napodobujíce hlavně vyjednávání svatby, hledání a posléze chytání prchajícího krále.

Lidový obyčej stavění máje je velice starý. Vychází z tradice přinášet do vesnice 1. května zrána březové stromky - máje - a stavět je dívkám před dům, či upevňovat ke komínům. Postavení máje znamenalo veřejnou poctu a současně vyjadřovalo mládencovu náklonnost k děvčeti.

Za stoly sedí tři desítky žen. Na vesnici se za mého mládí neříkalo ženy, ale tetičky. Také by se neřeklo, že jsou v kroji, ale po sedlcky. Jejich vnučky, které přišly nahlédnout, čím se babičky baví, něco podobného hned tak neuvidí, protože peří se již drhne jen vzácně.

Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem a měsícem. Z hlediska zvyků bylo nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu Pondělí velikonoční. Toho dne se odbývala pomlázková obchůzka, pro kterou si lid vytvořil celou řadu názvů.

S říkankou se vydala v neděli 28. 3. dopoledne již v posunutém čase skupina asi 80 dětí a rodičů z MŠ a MC Malenovice směrem k řece Dřevnici, aby tu vyprovodila po vodě Morenu, Mařenu, Smrtku symbolizující zimu, chmury, zlo a neduhy.

Vynášení smrti patřilo mezi jarními zvyky k nejzávažnějším. Tento prastarý zvyk byl, a mnohde ještě je, prováděn nejen na vesnicích, ale i ve městech. Figura symbolizuje zimu, nemoci, smrt a všechno, co může škodit člověku.

Závěr letošního února znamenal pohromu pro řadu muzikantů. Neznámá epidemie začala řádit mezi basami, které umíraly jedna za druhou. Těžké nemoci nejdéle ze všech vzdorovala basa v Babicích na Uherskohradišťsku.

Podle pramenů z období Velké Moravy se u nás již v 9.století používal termín masopust. Název se vztahuje na období od Tří králů do popeleční středy, která je prvním dnem předvelikonočního půstu.

V evangeliu sv. Matouše je psáno: "Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě... Vešli do domu, padli na zem, klaněli se mu a obětovali přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu." Nikde v Písmu se neuvádí, kolik jich bylo.

Na svatého Martina se konaly posvícenecké hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa. O "tučnú hus" žádali žáci o martinských hodech již v 15. století. O tom, jak se slavily hody na Moravském Slovácku zhruba před sto lety, se můžeme dozvědět z dochovaných písemných záznamů.

Stínání a mlácení kohouta, mlácení kačera, stínání beránka, shazování kozla, nebo trhání hlavy husím na provaze pověšeným, to bylo kdysi součástí lidových zábav masopustních, svatebních, ale především posvíceneckých. Tyto obřady, které se konaly za účelem obveselení účastníků zábav, byly rozšířeny téměř po celé Evropě (v Německu, Francii, Anglii, Španělsku, Itálii i jinde, což dokazují mnohé písemné a obrazové dokumenty).

Tradice veřejného vaření trnek byla v Dolním Němčí založena někdy v 70. letech minulého století. Tehdy se však jednalo o jednorázovou akci, na niž dlouhou dobu nikdo nenavázal. Obroda národopisného krúžku Dolněmčan vedla nejen k organizaci tradičních dožínek či hodů s právem, ale také k návratu k povidlářské tradici. Před čtyřmi lety tak bylo v prostorách dolněmčanského lidového muzea obnoveno vaření trnek.

Dožínky, kdysi v zemědělských obcích pravidelný zvyk, se v posledních desetiletích takřka vytratily z vesnického života. I v Míkovicích se nekonaly řadu desetiletí, naposledy právě před padesáti lety, v roce 1954, a pak už jen jednou v polovině 70. let.

V Suché Lozi jsem v listopadu roku 2002 objevil sám pro sebe tradici, o jejíž existenci jsem neměl dosud potuchy. Když jsem později zjistil, že o ní neví nic ani odborníci, rozhodl jsem se podělit se s vámi o tento velký kulturním zážitek.