Koncem roku 2012 spatřil světlo světa unikátní vydavatelský počin − obsáhlá edice nejstarších dochovaných zvukových záznamů moravské a slovenské lidové písně na území Moravy.
Je to zajímavé a příznačné. Přestože Morava je zemí, která vlastně v současnosti „neexistuje“ – ať už vyjádřeno státoprávním uspořádáním či jednoznačně etnicky, tak ve skutečnosti v mnoha ohledech „bytuje“ ve středoevropském prostoru výrazněji a svébytněji než Čechy.
Charakteristicky pro naši dobu jsou Vánoce na první pohled zabaleny do pozlátka komerce a nejrůznějších dobových rekvizit, ale nepozbyly přitom vnitřní náboj. Kdo chodí na půlnoční mši vánoční, ví, že kostely jsou zpravidla plné, na rozdíl od zbytku roku. V této chvíli je třeba se ptát, co tito lidé prožívají.
Na výjimečnosti a "svátečnosti" vánočního období se, myslím, shodne valná část obyvatel západní polokoule, odkud tato tradice vzešla, aniž by hlouběji přemýšlela o dalších souvislostech. Proč tomu tak je? V žádném případě to není náhoda, nýbrž jde o působení hlubokých psychologických a náboženských příčin, na něž se pokusím upozornit.
Ideální Vánoce? V našich zeměpisných šířkách a délkách jsou to Vánoce trávené doma s rodinou, plné radosti, klidu a hojnosti jídla a darů; "svátky klidu a míru", kdy je přán "pokoj všem lidem dobré vůle" a my sami přejeme lidem okolo sebe "šťastné a veselé" a "bohatého Ježíška". Ideál (teorie) se však často výrazně liší od reality (praxe), protože ideály často zůstávají ideály právě proto, že jsou příliš náročné a nedosažitelné. //závěrečný díl seriálu//
Doma pečené cukroví a bramborový salát podle babiččiny rodinné receptury, stavění rodinného betlému či sbírky vánočních ozdob doplňované každoročně o nějaký nový "přírůstek", návštěvy hřbitovů, vzpomínání na zesnulé členy rodiny a vzpomínky dospělých na vlastní dětství a tehdejší Vánoce. Ano, Vánoce jsou v současné době především svátkem a oslavou "mikrokosmu" - rodiny a jejích vánočních tradic.
Relativně novodobým projevem "sekularizace Vánoc" je politicky korektní slovník, který lze v mnoha západních zemích jen stěží přehlédnout. V multikulturních zemích se Vánoce stávají nejen křesťanským, ale multikulturním svátkem překračujícím hranice nejen jazyka a kultury, ale i náboženského vyznání. Jsou totiž slaveny paralelně s jinými svátky jiných světových náboženství.
Naše základní umělecké školy zaměřují svou pozornost na tři oblasti přípravy žáků. Ti nejlepší jsou vedeni ke studiu na konzervatořích a středních uměleckých školách. Veliká většina žáků ovšem získává základní hudební, výtvarné, hudebně pohybové a další dovednosti, které výrazně obohacují jejich život. Je zde ovšem ještě jedna - a docela početná - skupina žáků, jejíž hudební přípravě bych chtěl ve svém přispěvku věnovat pozornost.
Oslava Vánoc v sobě skrývá řadu ambivalencí, přičemž tou nejzjevnější a zároveň nejkontroverznější je polarita náboženství versus sekularita. Vánoce na straně jedné zůstávají hned po Velikonocích nejdůležitějším křesťanským svátkem, na straně druhé jsou plné sekulárních prvků. Odložme na chvíli černobílé brýle a zkusme se na tuto polaritu podívat z trochu jiného úhlu.
Na začátku února 2006 jsem uskutečnila krátkou anketu, ve které jsem se ptala na zájem o folklor, dechovku a world music v rozhlasovém vysílání. Zajímalo mě, jaké posluchači očekávají informace od rozhlasu atd. Ankety se zúčastnilo 183 respondentů. Výsledky vám nyní předkládám.
Vyvrcholením dlouhých předvánočních příprav je společná štědrovečerní večeře. Bývá ritualizovanou událostí, neboť se odehrává v již zažitých a léta opakovaných sekvencích. Jídlo je na jedné straně základní biologickou potřebou, zároveň je však spojeno s určitými rituály, symboly či vírou. Jídlo tedy může účastníky rituálu spojovat s neviditelnými bytostmi,...
Vánoce jsou nepochybně na první pohled plné paradoxů. Na jedné straně v sobě skrývají pokorné očekávání příchodu Spasitele, na straně druhé však představují "nebiblickou nákupní apokalypsu". O vánočních svátcích jsou mnohými uctívány přinejmenším čtyři ze sedmi smrtelných hříchů, jimž křesťanství kdysi spílalo, a sice lakomství, obžerství, chtíč a závist.
Koncem roku 2012 spatřil světlo světa unikátní vydavatelský počin − obsáhlá edice nejstarších dochovaných zvukových záznamů moravské a slovenské lidové písně na území Moravy.
Je to zajímavé a příznačné. Přestože Morava je zemí, která vlastně v současnosti „neexistuje“ – ať už vyjádřeno státoprávním uspořádáním či jednoznačně etnicky, tak ve skutečnosti v mnoha ohledech „bytuje“ ve středoevropském prostoru výrazněji a svébytněji než Čechy.
Charakteristicky pro naši dobu jsou Vánoce na první pohled zabaleny do pozlátka komerce a nejrůznějších dobových rekvizit, ale nepozbyly přitom vnitřní náboj. Kdo chodí na půlnoční mši vánoční, ví, že kostely jsou zpravidla plné, na rozdíl od zbytku roku. V této chvíli je třeba se ptát, co tito lidé prožívají.
Na výjimečnosti a "svátečnosti" vánočního období se, myslím, shodne valná část obyvatel západní polokoule, odkud tato tradice vzešla, aniž by hlouběji přemýšlela o dalších souvislostech. Proč tomu tak je? V žádném případě to není náhoda, nýbrž jde o působení hlubokých psychologických a náboženských příčin, na něž se pokusím upozornit.
Ideální Vánoce? V našich zeměpisných šířkách a délkách jsou to Vánoce trávené doma s rodinou, plné radosti, klidu a hojnosti jídla a darů; "svátky klidu a míru", kdy je přán "pokoj všem lidem dobré vůle" a my sami přejeme lidem okolo sebe "šťastné a veselé" a "bohatého Ježíška". Ideál (teorie) se však často výrazně liší od reality (praxe), protože ideály často zůstávají ideály právě proto, že jsou příliš náročné a nedosažitelné. //závěrečný díl seriálu//
Doma pečené cukroví a bramborový salát podle babiččiny rodinné receptury, stavění rodinného betlému či sbírky vánočních ozdob doplňované každoročně o nějaký nový "přírůstek", návštěvy hřbitovů, vzpomínání na zesnulé členy rodiny a vzpomínky dospělých na vlastní dětství a tehdejší Vánoce. Ano, Vánoce jsou v současné době především svátkem a oslavou "mikrokosmu" - rodiny a jejích vánočních tradic.
Relativně novodobým projevem "sekularizace Vánoc" je politicky korektní slovník, který lze v mnoha západních zemích jen stěží přehlédnout. V multikulturních zemích se Vánoce stávají nejen křesťanským, ale multikulturním svátkem překračujícím hranice nejen jazyka a kultury, ale i náboženského vyznání. Jsou totiž slaveny paralelně s jinými svátky jiných světových náboženství.
Naše základní umělecké školy zaměřují svou pozornost na tři oblasti přípravy žáků. Ti nejlepší jsou vedeni ke studiu na konzervatořích a středních uměleckých školách. Veliká většina žáků ovšem získává základní hudební, výtvarné, hudebně pohybové a další dovednosti, které výrazně obohacují jejich život. Je zde ovšem ještě jedna - a docela početná - skupina žáků, jejíž hudební přípravě bych chtěl ve svém přispěvku věnovat pozornost.
Oslava Vánoc v sobě skrývá řadu ambivalencí, přičemž tou nejzjevnější a zároveň nejkontroverznější je polarita náboženství versus sekularita. Vánoce na straně jedné zůstávají hned po Velikonocích nejdůležitějším křesťanským svátkem, na straně druhé jsou plné sekulárních prvků. Odložme na chvíli černobílé brýle a zkusme se na tuto polaritu podívat z trochu jiného úhlu.
Na začátku února 2006 jsem uskutečnila krátkou anketu, ve které jsem se ptala na zájem o folklor, dechovku a world music v rozhlasovém vysílání. Zajímalo mě, jaké posluchači očekávají informace od rozhlasu atd. Ankety se zúčastnilo 183 respondentů. Výsledky vám nyní předkládám.
Vyvrcholením dlouhých předvánočních příprav je společná štědrovečerní večeře. Bývá ritualizovanou událostí, neboť se odehrává v již zažitých a léta opakovaných sekvencích. Jídlo je na jedné straně základní biologickou potřebou, zároveň je však spojeno s určitými rituály, symboly či vírou. Jídlo tedy může účastníky rituálu spojovat s neviditelnými bytostmi,...
Vánoce jsou nepochybně na první pohled plné paradoxů. Na jedné straně v sobě skrývají pokorné očekávání příchodu Spasitele, na straně druhé však představují "nebiblickou nákupní apokalypsu". O vánočních svátcích jsou mnohými uctívány přinejmenším čtyři ze sedmi smrtelných hříchů, jimž křesťanství kdysi spílalo, a sice lakomství, obžerství, chtíč a závist.