Dvě zajímavé soutěže vyhlašuje v těchto dnech Valašské muzeum v přírodě. Jedna je určena pouze pro děti a mládež a je zaměřena na jejich výtvarný talent, druhá soutěž má dlouhodobější charakter a spočívá v uměleckém cítění a vidění samotného muzea ale i dění v něm napříč celým rokem zpoza objektivu.

Součástí koncepce provozu Valašského muzea v přírodě jsou oživovací aktivity v jednotlivých areálech. Jednou z nich je i expozice poštovního úřadu, vhodně začleněná do zástavby areálu Dřevěné městečko.

Dalším svátkem v pořadí je svátek svatého Mikuláše. Ani jedna z krajanek již jako dítě po odchodu z Československa Mikuláše nezažila, až jako dospělé ženy díky Česko-brazilské kulturní unii. Nora však jako malé děvčátko v noci nechávala na parapetu u okna botu, kterou našla ráno plnou oříšků a bonbonů.

Česká republika je zemí s živými tradicemi, které se dodržují v průběhu celého roku. Naši předkové od jara do zimy slavili různé svátky, ať již pohanské, nebo křesťanské. Tyto svátky se ve větší nebo menší míře dodržují na celém našem území, ale nejenom tam.

O tom, že se budovatelské záměry dějí i v malé, příhraniční horňácké osadě, o které se donedávna říkávalo, že je místem kde „dávajú lišky dobrú noc“, se může přespolní návštěvník přesvědčit již při samotném vstupu do ní. Po pravé straně od silnice, v budově spjaté s historií osady, se po rozsáhlé rekonstrukci opět „oživuje“ bývalé staré pohostinství U Černého potoka.

Jsou to už téměř tři roky, co jsem se rozhodl podělit se s vámi o moje trápení se slovy známé horňácké písně Teče voda, teče. A jak vidíte, dostávám se k tomu až dnes. Nepíšu tento příspěvek proto, že bych si snad myslel, že je mezi námi někdo, kdo tuto písničku a její slova nezná. Věřím, že z toho mě podezírat nebudete...

Nechme se v tomto zimním čase alespoň na chvíli unést a inspirovat krásou kožichů, nedílnou součástí lidového kroje našich předků, jak je pro budoucí generace ve své bohaté tvorbě zachytil malíř Joža Úprka.

Rádio Jih přichází s novým projektem, který mezi internetovými rádii bude jistě patřit k nepřehlédnutelným. Zahájili jsme vysílání prvního internetového rádia, které se 24 hodin denně věnuje jen a jen folklóru.

Popularita knížky „Hráli jsme jak andělé“ neustále roste. Kromě jiného J.Severin popisuje poměrně dlouho probíhající přechod od spontáních vesnických zábav k pozdějším "besedám u cimbálu". Pořádání těchto zábav bylo bezprostřední, neorganizované. Účinkovali všichni. Že takovéto muziky vznikaly a přirozeně zanikaly i v nedávné minulosti, se pokouším popsat v tomto článečku.

Jedním ze syndromů úpadku dechové hudby v Česku je repertoár. Snad z důvodu přiblížení se jakési fiktivní pseudojazzové hudební stylizaci, prý západních kapel, vznikl v 70. a 80. letech podivný synkopovaný vkus, naroubovaný na historicky původní repertoár české dechové hudby. Tato manýra nezmutovala jen v prostředí umělých forem (polek, valčíků a pochodů), ale naneštěstí se prostřednictvím tehdejších rozhlasových a televizních redaktorů – mnohdy samotných aranžérů a dramaturgů – propracovala i do prostředí folkloru.

Ještě do nedávné doby, když jsem přijel do Brna a dostal se do prostředí, kde hrála cimbálová muzika, byl jsem rád, mohl-li si s nimi zahrát. Podařilo se mi to několikrát. Chtěl bych zde poděkovat těmto muzikám, že mi dovolili zahrát a zazpívat si s nimi a že mi i tolerovali některé nedostatky ve hře, způsobené padesátiletým odstupem od doby, kdy jsem aktivně v cimbálové muzice hrával. A tím své vyprávění definitivně končím.

Můj zájem o folklor se projevoval i působením v dalších muzikách. Občas jsem hrával ve Valašském krúžku, ojediněle i ve slovenském spolku Polana, s muzikou Radost či se zbytkem muziky Úlehlovců. Je zajímavé, že jsem se přes Slovácko dostal oklikou na folklor svého rodného kraje – lašský. Později jsem si s tamní muzikou Ostravica zahrál při mých návštěvách rodiště a seznámil se i s Vincencem Sochou.

Nyní se opět vracím ke slováckému krúžku v Brně. Nejdříve se zastavím u charakteru a způsobu zpěvu slováckých písní. Většina těchto písní se zpívá pomalu a rytmus při zpěvu není příliš výrazný (ten zpravidla zvýrazňuje až muzika při obehrávání rytmických tanců v rychlejším tempu), z rychlejších písní jsou to většinou ty novější.

Tentokrát odbočím a vrátím se časově trochu zpět. Někdy začátkem roku 1950 navštívili náš komorní orchestr zástupci „Úlehlovců“ a požádali nás o spolupráci. Úlehlův moravský taneční a pěvecký sbor založil profesor biologie Dr.Vladimír Úlehla spolu s manželkou, profesorkou tanečního oddělení konzervatoře Marynou Úlehlovou-Hradilovou.

V Slováckém krúžku v Brně se hrály a zpívaly písně ze všech oblastí Slovácka. Avšak příchod primáše Luboše Holého, svým původem z horňácké Hrubé Vrbky a dřívějším působením v muzice Jožky Kubíka, podstatně ovlivnil skladbu písní a dal muzice horňácký charakter. Spolu s ostatními muzikanty přinesli do krúžku velké množství písniček.

V muzice Slováckého krúžku v Brně se hrávalo bez not. Programový charakter schůzek krúžku byl většinou takový, že imitoval hospodskou taneční zábavu v dřívějších dobách, tj. zpěváci, kteří byli současně tanečníky, byli vlastně páni, co přišli na zábavu (a také si zaplatili), zatímco muzikanti jim byli k dispozici, pro ně hráli a tím si vydělávali (dostali zaplaceno od hospodského).

Lidové písně mám velice ráda a pokud se ještě jejich krása podtrhne hudebním doprovodem, vykvetou dvojnásob. Někdy si říkám, proč jsou ale tak málo slyšet v televizi či rádiu? Na jedné straně mladší generace k nim nebyla vychovávána, na druhé straně chybí odborné vyzdvižení tohoto žánru.

"Folklor si zaslouží moderní časopis" říká v rozhovoru nový šéfredaktor časopisu Foklor. Už koncem prosince našli v poště pravidelní odběratelé první číslo nového 18.ročníku časopisu Foklor. A možná to pro některé bylo jedno z dalších vánočních překvapení. Časopis je už na první pohled úplně jiný, než na jaký byli po léta zvyklí. I to je důvod, proč vznikl tento rozhovor s jeho šéfredaktorem Oldřichem Koudelkou.

Ušedši za stuol dubový a omočivše brko seříznuté do inku ultramarinového, počínám v papyrus bílý popisovati osudy osoby mé ve svazku "kruóžku slauwackego". Nuže, opouštím nyní úmyslně chybnou staročeštinu a počínám své nesouvislé vyprávění, kterak jsem se díky zájmu o slovácký folklor dostal do slováckéhu krúžku v Brně a jak v něm působil, pokud to mé mozkové závity po tak dlouhou dobu podržely a ještě vyjevují.

Tento rozhovor s Františkem Synkem pro poslední číslo 17.ročníku časopisu Folklor 6/2006 jsme připravovali koncem měsíce září a v první polovině října, brzy po jeho definitivním rozhodnutí opustit šéfredaktorskou pozici. Usoudili jsme, že v časopise, u jehož zrodu i dalšího 17letého vývoje byl F.Synek osobou nejpovolanější, by bylo vhodné uvést osobní vyznání a postřehy z posledních měsíců vývoje kolem tohoto významného periodika.

Písně lidové vznikaly většinou zcela náhodně jako okamžitý nápad zpěváka, nebo se postupně vyvíjely. Někdy se i přenášely z jedné oblasti do druhé, což v dobách dávno minulých zprostředkovávali hlavně vojáci, kteří často sloužili daleko od svého bydliště. Slova i nápěvy se přejímaly poslechem a často se měnily nebo upravovaly.

Tato otázka mě trápí už mnoho let. Dobře vím, o čem mluvím, nebo píšu, protože vlastně celý svůj folklórní život jsem vždy spolupracoval s mladými lidmi, často ještě ve školním věku a sledoval pozorně jejich růst jak technický, tak i duševní. Často jsem rozčarován tím, co mladé muziky hrají, čím se představují posluchačům hned prvními písněmi svého programu.

Živý folklor se nám poněkud vytrácí, přes veškerou snahu tomuto trendu bránit. Folklor se dnes stává jakousi vyprazdňovanou nádobou, stále více z něj zůstává vnější krása, když vnitřní obsah už nedokážeme a asi ani nemůžeme bezezbytku prožít a vnímat. Folklor se stává výchozím bodem či materiálem pro další uměleckou tvorbu v té či oné podobě.

"Tak je to, pánové: národní píseň není knoflík u vesty! Ta je částí naší duše - a my veškerými silami, co nám jich bohem dáno, musíme chránit a bránit tu českou duši svoji!" ...píše ve své druhé povídce (druhém slovíčku z července 1891) Jan Neruda. A jedním dechem dodává: "Zacházejme uctivě se svou národní písní, a ihned bude ona si jinak zas vykračovat."

Po čase vrátil jsem se zase k textům Jana Nerudy. Pokaždé, když si přečtu jeho "Dvě slovíčka v čas o národní písni," rozprostře se v mém srdci zvláštní pocit. Nebudu jej popisovat - a nebudu ani komentovat Nerudovy povídky. Názor nechť si každý udělá sám. Tato první povídka (první slovíčko) je z června 1891.

Kdo by neznal Brněnský rozhlasových orchestr lidových nástrojů (BROLN), který byl po více než 40 let organickou součástí Českého rozhlasu? V nedávné době se objevil v souvislosti s celkovým zlepšováním a upevňováním pozice Českého rozhlasu návrh znovu BROLN obnovit. Vznikla otázka: Ale s jakou koncepcí? Vždyť nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky.

V tomto příspěvku Elena Akácsová, šéfredaktorka www.station.sk, volně navazuje na svůj předchozí článek "Stratil ľud cit pre umenie?," který jsme na stránkách FolklorWebu zveřejnili 22.11.2005. Autorka se zde zaobírá snahou o organizování "ľudovej umeleckej výroby" a tak doplňuje a rozšiřuje potřebné informace k výše zmíněnému článku.

Slovné spojenie ľudové umenie väčšina z nás vníma pod vplyvom rôznych ideologických nánosov, romantickým mýtom národných buditeľov 19.storočia počnúc a komunistickou propagandou ani zďaleka nekončiac. V istom zmysle je to však oxymoron. Čo je ľudové, zväčša vôbec nie je umelecké, a umenie zas nemá veľa spoločného s bezmenným ľudom.

Nedávný průzkum agentury Gfk dopadl tristně. Co si o nás myslí svět? Neskáčeme sice zrovna ze stromů, ale zato hopsáme v rytmu lidových písní po více či méně obdělávaných polích. Občas si k tomu dáme pivíčko, ktere popíjíme, když si zatopíme v útulné chaloupce...

MF DNES přinesla 4.7. na titulní stránce článek s titulem "Češi jsou prostí vesničané a dělají hlavně olej, míní cizinci," který rozebíral - stejně jako další média v té době - výsledky průzkumu, který si nechal vypracovat odbor komunikační strategie ministerstva zahraničí České republiky. Pojďme se podívat na věci střízlivýma očima...

Verbuňk, svérázný mužský sólový tanec, má reálné šance stát se součástí prestižní společnosti památek světového kulturního dědictví. Na sklonku letošního roku se bude jeho nominací zabývat odborná komise UNESCO. Verbuňk by se tak mohl pyšnit označením Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva a figuroval by na seznamu UNESCO.

Za viac ako dvadsať rokov sa mi podarilo absolvovať mnoho premnoho folklórnych festivalov, festivalíkov a podujatí. Od istého času som sa niektorým typom programov začala zámerne vyhýbať. Preto, že po poctivom absolvovaní prvých štyroch podujatí sa scenár, dramaturgia a dokonca aj účinkujúci začali nebezpečne opakovať. V záujme zachovania duševného aj telesného zdravia som sa naučila, čo treba na festivaloch vyhľadávať a čomu sa radšej vyhnúť.

Abychom byli schopni vnímat odlišnosti folkloru na scéně a folklorního jevu jako prvku tradiční kultury, jehož prezentací oživujeme či udržujeme starodávný obyčej nebo zvyk ve vesnické pospolitosti, nebo dokonce zavádíme mimo vesnici jako prvek tradiční vesnické kultury v městském prostředí a třeba mimo původní region, chce to zásadní změnu v našich postojích...

Bezbřehý pojmoslovný zmatek v chápání obsahu pojmů existuje desítky let. Přestože již bylo popsáno tisíce listů papíru, byla zorganizována vědecká sympozia, byly vydány sborníky, existují odborná pracoviště... Premisa však zůstává stejná, na tom se nedá nic změnit - folklorem činnost folklorních souborů není.

Líbí se vám folklorní vysílání na vlnách Českého rozhlasu? Nebo máte raději dechovky? Ať tak či tak, přinášíme vám seznam pořadů, které si můžete na ČRo naladit. Přejeme příjemný poslech.

Jednou z organizací, s jejímž názvem se na folklorních festivalech poměrně často setkáváme a možná úplně přesně nevíme, co je jejím hlavním posláním, je mezinárodní organizace CIOFF. Tato organizace má svou národní sekci i v České republice. Tak se na ni pojďme podívat.

Zúčastnila som sa niekoľkých folklórnych a folkloristických akcií, ktoré vo mne utvrdili názor, že amatérske folkloristické aktivity robia folklóru medvediu službu a najviac by mu poslúžili, keby čo najskôr zanikli. Pokusím sa prepracovať k niekoľkým mojim postrehom, ktoré ma doviedli k záveru, že folklorizmus by sa mal zakázať zo zákona.

Hyperaktivita slovenských amatérskych folkloristov za posledných päťdesiat rokov určite pomohla uchovať nemálo tanečných a hudobných skvostov, ktoré by inak upadli do zabudnutia skôr, ako by ich niekto stihol zaznamenať na večné časy do archívov. Popri tom však pozanášala do autentického ľudového prejavu rôzne scénické maniere a neprirodzené prvky.

Uvedomili ste si niekedy, že niečo také mnohotvárne ako tanec pozostáva okrem státia na mieste už len zo štyroch ďalších základných pohybov nohami? Je to skok z jednej nohy na tú istú (poskok), z jednej nohy na druhú (preskok), z jednej nohy na dve (zoskok) a z dvoch nôh na dve (výskok). To sú základné tanečné noty.

Jejich kapely se staly oblíbenými při všech národních slavnostech i v nejvyšších společenských kruzích. Ani dnešní cikáni neznají většinou not a nekonají studií. Za to se snaží dosáhnout veliké techniky. Hlavním nástrojem byl cymbál, nad nímž zvítězily housle a na ně se našli velicí umělci.

Lidová píseň v Čechách a na Moravě byla po staletí součástí každodenního života venkovského lidu. V selském prostředí se zrodila ve své původní podobě a odtud působila na další vrstvy národa nejen jako zdroj umělecké inspirace, ale vůbec jako živá míza procesu národního sebeuvědomování.

Čtyřsemestrový kurz Škola folklorních tradic (ŠFT) společně založili a pořádají Ústav lidové kultury, Ipos-Artama a FS. Kurz má akreditaci Ministerstva školství a jeho absolventi získávají osvědčení s celorepublikovou platností pro výuku folkloru, učitelé tím rozšiřují svoji aprobaci. Kurz lze chápat i jako rekvalifikaci zaměstnanců v kulturně osvětové praxi.

Obracím se na vás s námětem, který snad stojí za trochu Vašich úvah. Jedná se památku na našeho významného "spolumoravana" Františka Sušila, sběratele moravských národních písní. Jeho osobnost myslím není třeba specielně představovat a jeho význam zdůrazňovat - alespoň mezi námi folkloristy.

Občanské sdružení Folklorum vzniklo na jaře roku 2002 v Olomouci. Cílem tohoto sdružení je aktivně podporovat rozvoj komunikace a všestranné informovanosti v oblasti lidové kultury na Moravě, a to zvláště v oblasti folklorních aktivit. Hlavním prostředkem k dosažení tohoto cíle je vytvoření snadno dostupného prostoru, v němž by se všichni zájemci o lidovou kulturu mohli setkávat, vyměňovat si informace, vzdělávat se. To vše na nekomerční bázi. Tímto prostorem jsou internetové stránky na adrese www.FolklorWeb.cz